„Když jsem rodila před necelými třemi lety, trpěla jsem mnohem většími bolestmi, přesto v porodnici trvalo dva dny, než syn přišel na svět. Vůbec se mu nechtělo,“ vysvětluje máma tří malých dětí, proč nechvátala, ani nevolala sanitku.
„Bolesti začaly asi v sedm hodin. Zavolali jsme s manželem babičce, aby přijela pohlídat kluky. Je z vedlejší vesnice, ale zrovna něco vyřizovala ve městě a přijela asi za hodinu a půl. V devět hodin jsme s manželem sedli do auta a jeli do porodnice,“ vzpomíná žena.
Do patnácti minut byli před místní nemocnicí, jenže před příjmem stály sanitky, proto museli zaparkovat o kus dál. Žena si nevybavuje, jestli měla ujít k budově sto metrů, nebo víc. Ví jen, že v polovině cesty přes parkoviště náhle ztuhla. Bylo jí jasné, že dál to nepůjde, protože dcera už se dere na svět.
„Cítila jsem, že kousek její hlavičky už je venku. Křikla jsem na manžela: ‚Rodíme!‘ Záda mě bolela tak, že jsem se nemohla ani pohnout. Zůstala jsem stát. Na sobě jsem měla šaty a kalhotky. Manžel mi kalhotky rychle stáhl a malá mu vypadla rovnou do rukou,“ líčí matka.
Vše se podle ní seběhlo tak rychle, že si vybavuje jen jediný pocit. „Chtěla jsem svou dceru držet v náručí, tak mi ji manžel předal i s pupeční šňůrou. K ošetření a porodu placenty došlo už v porodnici, kam jsme se dostali za pár minut. Nějaká paní na parkovišti viděla, co se děje, a přivolala pomoc. Přijeli pro nás s lehátkem,“ líčí Koloničná.
Žena i její dcerka jsou v pořádku. Od neděle jsou doma, kde na ně netrpělivě čekali osmiletý Šimon a téměř tříletý Filípek. „Toužili jsme po dceři a manžel je strašně šťastný, že to byl on, kdo pomohl s porodem. Do pondělí slavil a stále o tom všem hrdě vykládá,“ směje se žena.
