Jeho rodiče formovali ostravskou divadelní scénu 50. a 60. let. Otec Radim byl herec i divadelní režisér, matka Anna byla herečkou.
Umělecké sklony měli už Kovalovi prarodiče. „Můj dědeček Ludvík Koval byl poštmistr a byl vyhlášený zálibou v knihách, jeho bratr Antonín v Ostravě působil jako regionální akademický malíř. Za první světové války musel narukovat a ztratil se někde na Ukrajině. Otec proslul coby divadelní režisér, poměrně dlouhou doby byl šéfem ostravské činohry, místo ale musel opustit po prověrkách po roce 1968,“ vzpomíná Aleš Koval.
Jeho dětství bylo nejen ve znamení umění, ale rovněž vehementního poznávání okolí. V dospívání objevil pověstný rockový klub Školka poblíž dnešního Divadla Petra Bezruče.
„Stěžejní program tvořily poslechové diskotéky, obecenstvo posedávalo na židlích a u stolů s uřezanýma nohama. Bar tvořila zídka z cihel s velkou deskou nahoře, za ním se střídali organizátoři. Pamatuji na jednu velkou třídenní akci, kdy se konal školkový minifestival. Setkaly se na něm všechny dostupné kapely a hrály od pátku do neděle nonstop. Veřejná bezpečnost nás musela nenávidět, ale vše se konalo pod hlavičkou SSM (Socialistického svazu mládeže – pozn. red.),“ popisuje Koval.
„Bylo to podobné, jako když Jaroušek Struhala (známý ostravský antikvář – pozn. red.) pracoval v Dimitrovově třídě v Politické knize a bylo známo, že to je nejlépe zásobená Politická kniha krásnou literaturou v republice,“ dodává.
Aleš Koval Zubní lékař a propagátor sci-fi literatury se narodil v roce 1953 v Ostravě. Uspořádal řadu srazů fanoušků, k těm nejvěhlasnějším patřil například Parcon v Bílovci v roce 2018 nebo Tricon v České Těšíně a polském Těšíně v roce 2010. Příležitostně píše povídky. Pochází z umělecké rodiny – otec Radim Koval byl uznávaný divadelní režisér i herec, matka činoherní herečka Anna Kratochvílová. Sestra Hana Kovalová, provdaná Pecháčková, se prosadila jako mistr mluveného slova v rozhlase. Dcera Terezie patří k nevyhledávanějším violoncellistkám současnosti. |
Minifestival byl zřejmě i jedním z důvodů, proč byla Kovalova oblíbená Školka zrušena a zbořena. „Dnes už zbyl jen kousek hájku. Tehdy v něm mládež prožívala ty nejsvobodnější časy ve stylu ‚make love, not war‘,“ usmívá se milovník literatury.
Místo věžáku halda
Koval vyrůstal a dodnes žije převážně v centru města, kde zná každou ulici, kterékoli nároží. Pamatuje i zaniklá místa nebo ta, která vnímáme v jiném kontextu.
„Jednu dobu jsme bydleli v takzvaných Fénixových domech v Bráfově ulici, tam, kde se nacházela hvězdárna. Přes řeku se chodilo do tehdy ještě pověstného kina Oko, na jehož místě dnes stojí pouze transformátor. Ty domy postavil majitel proslulé kavárny Fénix, alespoň tak mně to bylo kdysi řečeno. Jedná se o charakteristický čtyřdům, předposlední před křižovatkou Českobratrské ulice (tehdy Revoluční) se Sokolskou, směrem k řece Ostravici, po levé straně. Jednu dobu v nich měl ateliér známý malíř Ota Holas,“ popisuje Koval.
Nedaleko od takzvaných Fénixových domů stojí pověstný věžák, který se v budoucnu snad dočká přestavby a modernizace, jejíž autorkou je architektka Eva Jiřičná.
Místo, kde je dnes nepřehlédnutelná dominanta panoramatu města, mělo předtím zcela jiný ráz. „Přímo tam, kde dnes stojí věžák, dříve stála halda a na ní budova základní školy. Okolí bylo prázdné a my jsme jako kluci v zimě na přelomu 50. a 60. let sáňkovali podél zábradlí, které vedlo od školy dolů. Nejvíce mi asi utkvěly v paměti místní drátěné šatny,“ líčí Koval.
„Pak začali stavět školu v Ostrčilově ulici, nás ale ještě předtím, poté co budovu na haldě zbourali a haldu zplanýrovali, přestěhovali do školy v ulici 30. dubna. V době, kdy jsem chodil na gympl, už věžák stál,“ říká příznivec sci-fi scény.
Domy na náměstí boural jeřáb se železnou koulí
Přestože některé objekty z dob jeho mládí již neexistují, Ostrava se v jeho očích až tak zásadně neliší. „Centrum Ostravy se tak moc nezměnilo. Jakkoli mohu mít výhrady vůči památkářům, díky nim máme v srdci města domy, které jsou úžasně zachované a opravené. Centrum, které bohužel umírá na nedostatek zájmu odpovědných, zůstává v jádru téměř stejné. Masarykovo náměstí, dříve tedy náměstí Lidových milicí se sochou milicionáře, mělo oproti dnešku jeden velký blok domů. Tam, kde dnes bývá zimní kluziště. Pamatuji si, jak tento blok bourali, přijel jeřáb s obrovskou železnou koulí, rozkmital ji a srážel zdi jako kuželky. Pro nás tehdy věc nevídaná,“ usmívá se Aleš Koval.
K centru je přitom i kritický. „Je pravdou, že Prior je necitlivá záležitost, místo něj bývala nádherná cukrárna, v ní zase kavárna a boxy potažené temně červeným sametem,“ líčí. „Jako děti jsme vnímali město jiným úhlem pohledu a vůbec nám nevadilo, že omítka opadávala. Nápis Pozor! Padá omítka, měl pod sebou poznámku: Tak si ji podrž! A o spadu popílku se říkalo, že činí kolem dvou tisíc tun na kilometr čtvereční za rok. Nám to nijak nevadilo.“
I dnes zůstává Ostrava pro Kovala jedinečnou. „Málokde na světě najdeme město, kde se přímo v centru vedle sebe nacházely ocelárny, šachty, hutě, doly, koksovna. Možná v Belgii a Německu, jenže tam se toho zbavili podstatně dříve. Vždyť se stačí podívat na některé kriminálky Petra Schulhoffa, kde je sice vidět Kladno, ale v podstatě to bylo totéž. Ostrava byla ještě divočejší, představovala ten pověstný melting pot, kam se stěhovali lidé z celé republiky, ze Slovenska i Polska,“ říká zubní lékař.
Mlhovina v Andromedě z rozhlasu po drátě
Lásku ke sci-fi získal Aleš Koval už v době, kdy na Černé louce existovalo kino, po němž dnes ovšem také není památky. „Bylo velmi zvláštní, už jen tím, že se v něm vytápělo radiátory se spirálovými obručemi a teplotní napětí v něm způsobovalo praskání. Nebylo výjimkou, že se z něj ozývaly rány jako hrom. V kině, které sídlilo vedle pavilonu A, se promítaly kinolektoráty (projekce složené z ukázek klasických snímků doprovázené odborným komentářem – pozn. red.),“ vzpomíná muž.
„Jeden byl třeba Nebojte se filmových strašidel. Začínalo se Kabinetem doktora Kaligariho, samozřejmě nechyběl Murnau s Nosferatem a další a další. Zaujala mě zejména působivá forma zpracování kinolektorátu. Tehdy jsem se příšerek poprvé chytil. Další působivou projekcí byl Vetřelec v mariánskohorském kině Slavia,“ popisuje Koval začátky své vášně a celoživotní záliby.
Půvab sci-fi objevil už jako malý kluk. „V kuchyni jsme měli klasickou kachlovou pec do tvaru písmene L. Sice už nefunkční, ale nahoře měla zabudován takzvaný rozhlas po drátě, který jsem poslouchal. Dávali v něm dramatizaci románu Mlhovina v Andromedě, což je sice komunismus až nad hlavu, ale pozor, jedna kapitola a jeden úsek, ten kdyby dostal do ruky režisér Ridley Scott, mohl z něj čerpat a vytvořit úžasný děsivý film,“ nadšeně dodává Koval.
