Ostravské stopy: Táta nepodepsal. A režim se mstil i rodině, líčí Myszaková

Další díl seriálu Ostravské stopy patří Evě Myszakové, která spravuje ateliér svého slavného otce. Sochař Jiří Myszak (1925–1990) patřil v 60. letech k talentovaným umělcům. Po sérii úspěšných realizací však tvrdě narazil. V roce 1968 nesouhlasil se vstupem okupačních vojsk Varšavské smlouvy a přišel o práci.

Jeho dcera Eva pečuje o jeho odkaz a na tuto etapu svého života vzpomíná jako na chmurné období. 

„Bylo to těžké dětství a těžké mládí. Ostrava pro mě ve své době znamenala střet s tvrdým jádrem, které zničilo mého otce. Dobu tvrdé normalizace korunovanou strašnou skladbou obyvatelstva, pro které byla kultura až na posledním místě. Utéct z Ostravy ale také nebylo řešení. Dnes i tehdy tady žili lidé, kteří se snažili něco vybudovat. Z vlastní zkušenosti vím, jak někdo tomu tlaku podlehl, někdo ne a někdo se s tím ani nesetkal,“ vypráví Eva Myszaková.

Její otec musel za doby normalizace místo soch vytvářet květináče. Navíc nemohl tvořit pod svým jménem. Ona se nemohla dostat na školu, teprve až mimo Ostravu, v Hlučíně, se ji nebál přijmout ředitel tamního gymnázia. 

„I tady se ale za mě musel někdo ze soudruhů zaručit. Pak mě přijali na Vysokou školu báňskou na Hornicko-geologickou fakultu. S tím se ale nedalo v mém případě nikde uplatnit. Nakonec jsem nějakou šťastnou náhodou získala místo učitelky na učilišti,“ vzpomíná Myszaková.

Eva Myszaková

• Dcera již zesnulého ostravského akademického sochaře Jiřího Myszaka se narodila v roce 1955 v Ostravě-Vítkovicích. 
• Pečuje o jeho odkaz a pracuje v Galerii Kruh. Myszakovy sochy zdobí například část Domu kultury města Ostravy. 
• Plastika Ruce chrání vodu je umístěna u bývalých Báňských projektů u mostu Pionýrů. Šamotová plastika Torzo je v zahradě u Domu umění v Ostravě. Květináče na Černé louce nepřežily dobu vzniku, stejně tak fontána, kterou tam vytvořil. 
• Další socha chátrala s ulomenou hlavou před školou ve Volgogradské ulici. Naštěstí se ji posléze podařilo opravit.

Dnes působí jako administrativní síla v Galerii Kruh pro Sdružení výtvarných umělců a teoretiků Ostrava.Její otec po ukončení studií na Akademii výtvarných umění v Praze přišel do Ostravy a začal pracovat v propagaci ve Vítkovických železárnách, posléze byl na volné noze a stal se předsedou ostravské pobočky Svazu výtvarných umělců.

Mocný sochař Ivanský

„Jakmile přišel rok 1968, nepodepsal za tvůrčí svaz souhlas se vstupem vojsk a od té doby byl v nemilosti. Jeho jméno nesměl nikdo ani vyslovit před tehdejším komunistickým tajemníkem Brumkem. Totálně jej zlikvidovali, a to tak, že nevystrčil nos ze zahrady. Mnoho let nevstoupil do Domu umění. Přitom táta nebyl nijak radikální člověk. Viděla jsem, jak těžce a bolestně prožíval všechna ponížení, jichž se mu dostávalo bohatě ze strany tehdy velmi mocného sochaře Antonína Ivanského. Rodina touto stísněnou atmosférou trpěla a přenášelo se to i na mě. Jedinou možností byla emigrace, ale to by otec nikdy neudělal, protože se staral o svou maminku,“ vysvětluje Eva Myszaková. 

„Další šok pak přišel po revoluci, když se objevily seznamy spolupracovníků StB a v nich figurovali i ti přátelé, o kterých jste si mysleli, že jim můžete důvěřovat. A to někteří k nám přicházeli, jako by se nechumelilo, vždycky se těšili, jak se vzájemně uvidí,“ přiblížila Myszaková.

Typický pach piva, cigaret a potu

K Ostravě nikdy nijak zvlášť nepřilnula. „Do Hlučína jely tramvaje hodinu. Byly to ještě dřevěné tramvaje. Když jsem vyrazila, přisedávali do nich horníci po noční. Setkat se s horníky po noční v ponuré totalitní Ostravě byla pro středoškolačku tehdy užitečná zkušenost. Dodnes se mi vrací ten typický pach piva, cigaret a potu,“ vypráví Myszaková. 

Tak vnímala Ostravu svého mládí. „I přesto, že nejsem patriot, jsem si vědoma toho, kolik zde žije schopných mladých lidí, jimž není situace v Ostravě lhostejná a snaží se udělat z ní místo, které má svým obyvatelům co nabídnout, například Divadlo Mír, Cooltour, Centrum Pant...“

V Myszakově ateliéru, který dodnes existuje v Ostravě-Zábřehu, je možnost zahlédnout množství soch, zejména portrétů ostravských umělců.

Známý herec lákal na chalupu

„Otec se s nimi hodně kamarádil. Jednou za ním přišel herec Miloslav Holub a říkal mu: Juro, ty si musíš koupit chalupu v Jeseníkách, protože já chci být se svými kamarády i v létě. Holub to vzal jako hotovou věc a otec tam skutečně začal jednu chalupu opravovat. To jej drželo nad vodou a poskytovalo únik z tíživé doby,“ vysvětluje paní Myszaková.

Nedaleko od jejího bydliště se nachází stará kolonie, dnes výkladní skříň místní čtvrti, postavená ještě za první republiky. 

„Byly to úřednické byty a už ve své době, kdy jsem byla malá, měly svůj půvab a kouzlo. Bylo to něco úplně jiného, než se tehdy stavělo. Bohužel byly dlouho v dezolátním stavu. Až pak, po revoluci, se začala Jubilejní kolonie opravovat. Vedle nás vedla dříve jen hliněná cesta, žádné paneláky poblíž ještě nestály. V pekařství u Peškeho jsem si vždy koupila sladký rohlík a šla do školky s pekařovým vnukem. Před obědem jsem už šla domů, rodiče nebyli v ROH, takže jsem neměla nárok na stravování ani ve škole, ani ve školce,“ vzpomíná Eva Myszaková.