Nedovedete si ani představit, jaký vztek a nenávist cítím kvůli ruským okupantům. Moje děti nemohou být se svým otcem. Už téměř 4 měsíce jsme od sebe.
Dětem táta moc chybí. Můj čtyřletý syn Nazar se často ptá, proč ostatní děti vyzvedávají ve školce jejich tatínkové a maminky, ale jeho jen maminka...
Každý den se ptá, kde je tatínek a proč nejsme spolu... Nazar s ním má hodně silné pouto, často si rozumějí i beze slov a jsou si velmi, velmi blízcí. Trávili spolu spoustu času a nikdy se jim to neomrzelo. Zpočátku jsem asi i trochu záviděla, že můj syn má rád více tátu...Teď bych dala všechno za to, jen kdybychom byli zase spolu...
Víte, často si představuji naše setkání, vidím, jak kluci skočí na mého muže a už ho nepustí. Pak budu dlouho brečet štěstím a už se nikdy pro nic nerozejdeme...
Teď nám pomáhá aspoň to, že nám manžel každý večer volá a synům čte pohádku na dobrou noc. Je to milé i hrozné zároveň – slyšet rodnou řeč, známý hlas a uvědomit si, že nejste spolu.
Dostali jsme z Ukrajiny balíček, který nám můj manžel Danil poslal. Děti měly radost ze svých hraček, na které jsou zvyklé a nepustí je z ruky ani v noci. A já, dívám se na ten kousek ukrajinského domova, a je mi smutno. Je to hrozný pocit, nikomu to nepřeji zažít...
Mimochodem, před pár dny se i na Ukrajině slavil Den otců. Nyní, když se děti bojí o své otce a otcové ještě více o své děti, nyní mezi otcem a dětmi každé ukrajinské rodiny stojí ruské tanky a rakety. Nyní je tento svátek výjimečný a já si opravdu přeji, aby se už v této podobě nikdy neopakoval.
Děti si užily sportovní den
Jednoho dne jsme při vyzvedávání Nazara ze školky viděli oznámení, že v neděli bude v městském obvodu Mariánské Hory a Hulváky sportovní den. Nazárka to hodně zaujalo, má velmi rád aktivní hry. Když uviděl oznámení, rezolutně prohlásil, že bychom se měli rozhodně zúčastnit.
Anna RybakNarodila jsem se ve městě Záporoží, kde ještě nyní žijí moji rodiče a babička. Před válkou jsme s mou rodinou bydleli v městě Dnipro, kde nyní zůstal můj manžel Danil a mnoho mých přátel. Mám dva milované syny, čtyřletého Nazara a dvouletého Mirona. Vystudovala jsem marketing na Berdyansk University of Management and Business. Před válkou jsem pracovala pro Vodafone Ukrajina. |
Procházeli jsme různými úkoly: běhali jsme, skákali v pytlích, hráli fotbal, a dokonce i stříleli z luku. Byl to zážitek a dostali jsme i sladkou odměnu.
Kromě toho jsme s dětmi vyrazili na dětské hřiště, víkend vždy uteče velmi rychle a je potřeba využít ho naplno.
Mezitím válka v mé zemi pokračuje. Tento týden okupanti ostřelovali čtvrť mého města Dnipru, na následky požáru, který vypukl, zemřeli čtyři lidé a třináct bylo zraněno. Raketové útoky na Charkov neustávají, v úterý kvůli ostřelování zemřela osmiletá holčička.
„Čekám na zprávy o vítězství“
V okupované Nové Kachovce nejsou léky, lidé s cukrovkou a podobnými nemocemi jsou možná odsouzeni k smrti. Do Chersonu, který obsadili ruští uchvatitelé, přivážejí rodiny Rusů a usazují je v bytech po Ukrajincích. Ukrajinské tiskové agentury hovoří o kumulaci sil v Bělorusku a řeší i možnost invaze i z této naší sousední země...
Svět se zbláznil. Není mi jasné, jak mohou dva diktátoři zničit celý národ a přitom zcela poplivat všechny morální normy a jednoduše zpochybňovat samotnou existenci civilizace s lidskými hodnotami...
Spím v posteli s dětmi a dobře chápu, jaký je to luxus. Často se probouzím, dívám se na telefon a čekám na zprávy. Dobré zprávy, konečně zprávy o našich vítězstvích. Věřím, že obstojíme, že Ukrajina vyhraje. Věřím v lidi a věřím v naši armádu!
