Loni vydal pětapadesátiletý bývalý redakční kolega, který žije ve Vratimově, knihu 1983 Vojtěch–Enge. Aktuálně se věnuje vrcholícím přípravám na výstavu fotografií z Le Mans. Ta bude mít vernisáž v ostravském Domě umění 6. června.
Martine, jak se stane, že kluk z Ostravy totálně propadne motorsportu?
Zkrátka vášeň.
Jak se ta vášeň zrodila?
V kině Luna, když mi bylo asi sedm let a byl jsem poprvé na filmu Le Mans se Stevem McQueenem. Tam jsem se zamiloval do 24h Le Mans a do motorsportu. Potom jsem začal s rodiči chodit na závody jako třeba Ostrava-Vítkovice, Havířov-Šenov, Ecce Homo bylo třetí v roce 1979, Brno bylo pro mě poprvé v roce 1980. Naši závodníci Zdeněk Vojtěch a Břetislav Enge byli tehdy jedni z těch nejlepších a Zdeněk Vojtěch se stal mým idolem, hrdinou. Obrovský sympaťák, vynikající závodník a takzvaný „mišan“ – krásný chlap, úžasná bytost. V roce 1982 vyjeli s prvním BMW a o rok později měli vyjet s tímhle. (ukazuje na přebal knihy) V té době byly informace nula, prostě minimální, no a já se odhodlal, že zavolám panu Vojtěchovi, protože jsem bez toho nemohl žít. Nutně jsem potřeboval vědět, co je nového. Slovo posedlost má takový pejorativní nádech, ale u mě to je pozitivní posedlost, bláznovství.
Závodění bych bral, kdyby mi to někdo zaplatil. Na druhou stranu, já jsem to samé jako závodník, jsem součást toho světa.
