„Bratr byl na západní frontě během bitvy ve Francii jako pyrotechnik a hlavní zbrojíř. Byla to nebezpečná pozice, protože musel odminovávat a zaminovávat terén,“ vzpomínal 93letý Jan Prokesz, bratr zemřelého. I on se jako střelec britského tanku Cromwell zúčastnil těchto bojů.
Jan Prokesz tak zůstal posledním zástupcem Československé obce legionářské na Těšínsku i Českého svazu bojovníků za svobodu v Třinci. Vojenský historik Petr Majer z Bystřice na Frýdecko-Místecku s Antonínem Prokeszem mluvil letos v dubnu naposledy.
„Píšu knihu Trnitá cesta k Dunkerque, kde jsem zaznamenal jeho životní osud. Věřil jsem, že bude v příštím roce na jejím křtu. Bohužel, čas je neúprosný,“ uvedl Majer na pohřbu.
Takto historikovi do knihy Prokesz popisoval útok na německé pozice na konci října 1944.
„Uskupení motopraporu a části štábní roty brigády proniklo do předsunutých postavení protivníka a vrátilo se na původní pozice. Němci se domnívali, že šlo o průzkum, ale nebylo tomu tak. Dělostřelci už byli připravení. Následně vyrazila do útoku pěchota podporovaná tanky. Po překonání minového pole a čelních opevnění se jednotky vklínily do hloubky obranného systému nepřítele více než jeden kilometr. Tento náš útok zlikvidoval německý pěší prapor,“ přiblížil více než sedmdesát let staré události.
K hrdosti vedeni od malička
Podle Majera si bývalý voják také několikrát povzdechl: „Je škoda, že byla zrušena základní vojenská služba. Profesionální armáda ji nenahradí a mladí kluci o hodně přicházejí. Chtěl bych vzkázat mladé generaci, aby se vracela k historii, aby si z ní brala ponaučení. My jsme k hrdosti na svou zemi byli vychováváni odmalička. Nikdo nám však nic nenařizoval. Pamatuji si na jedinečnou atmosféru první republiky, na Masaryka, Beneše, legionáře…“
Prokesz válku ukončil v hodnosti četaře a byl nositelem řady vojenských vyznamenání. Od roku 1948 pak pracoval v lese a v Třineckých železárnách. Společně s několika dalšími veterány navštívil v roce 2002 místa bojů.
V Bystřici žije ještě 97letý Karel Bielesz, který také nechyběl v bojích u Dunkerque. K veteránům se však nepřidal. Pomáhal po válce v humanitárním projektu, jehož cílem bylo zabránit hladu a epidemiím. „Dodnes si uchovává nášivku své uniformy vojáka československé zahraniční armády,“ doplnil Majer.
U Dunkerque zahynulo v letech 1944–1945 třiačtyřicet vojáků z Těšínska, kteří jsou pochovaní na vojenských hřbitovech ve Francii a v Belgii.
