"Je to můj velký koníček, a to má málokdo," řekla legendární hráčka, která momentálně působí co by manažerka a trenérka extraligového družstva žen Frýdlantu nad Ostravicí.
Ostatně z Frýdlantu nad Ostravicí pochází. Z něj zamířila do Ostravy, kde většinu kariéry působila ve Vítkovicích a posléze v NH Ostrava.
Marie Hrachová Nejúspěšnější česká stolní tenistka se narodila 12. listopadu 1963. Jejím největším úspěchem je titul mistryně Evropy ve čtyřhře s Jindřichem Panským v roce 1986. Na mistrovství světa 1985 získala s Panským stříbro stejně jako na mistrovství Evropy 1984, odkud si přivezla i bronz ve dvouhře a čtyřhře s Nizozemkou Bettinou Vriesekoopovou. V roce 1988 byla v Soulu u olympijské premiéry stolního tenisu, přičemž ve dvouhře byla čtvrtá. S reprezentací se rozloučila na olympiádě v Barceloně 1992. Nyní trénuje extraligové stolní tenistky Frýdlantu nad Ostravicí. Téměř celou sezonu působila ve Vítkovicích pod trenérkou Martou Novotnou. |
Na extraligu byste si už netroufla?
To ne, to musí člověk trénovat a na to už nemám čas.
Ale určitě byste to zvládla.
Pokud bych systematicky trénovala, tak bych mohla nějaké utkání odehrát, ale už by to asi nebylo to pravé ořechové.
Ke stolnímu tenisu vás přivedl otec, který byl i vaším prvním trenérem. Čím vás ten sport chytil?
Líbí se mi na něm taková ta nejistota. Nikdy nevíte, jestli vyhrajete. Člověk musí být pořád ve střehu.
Z hráčky jste se stala trenérkou. Co je náročnější?
Být trenérkou, protože výsledky hodně závisí na vás. Důležité je, jaké máte hráče, jestli se tomu chtějí věnovat naplno. Navíc podmínky už nejsou jako v minulosti. Už není na stolní tenis tolik peněz. Je to i v lidech, náš sport dneska stojí na jednotlivcích.
A klesla i popularita stolního tenisu.
Ano, to mě hodně mrzí. Přitom letos jsme měli výsledky. Po letech se mistry Evropy ve smíšené čtyřhře stali Renata Štrbíková a Tonda Gavlas, třetí byli Hanka Matelová s Michal Obešlo. Třetí bylo i družstvo žen. To jsou slušené výsledky.
Přesto je stolní tenis v ústranní mezi dalšími sporty. Proč?
Je to i špatnou propagací těch výsledků. Ta je malá.
Jak se vůbec ping pong za léta, co hrajete, změnil?
V Evropě přibylo hráček čínského původu, i když jejich počet se už omezil, ale pořád jich je dost. Druhá věc je, že se stolní tenis pořádně zrychlil. Hráči a hráčky musejí být už skoro atleti, aby zápasy fyzicky zvládli. Musejí mít velkou výbušnost.
Vaše generace tak trénovaná nebyla?
Svého času jsme trénovali velice dobře, hodně jsme se věnovali fyzičce a právě díky tomu jsme byli ve špičce. To už je ale dneska úplně normální, bez toho už neuspějete. K tomu musíte mít i výbornou psychiku.
Za vaší éry se sety hrály do 21 bodů, dnes do jedenácti. Pomohlo to zatraktivnít stolní tenis?
Víte co, teď už to je jen samá koncovka. Hráči jsou svázanější, neříkám všichni, ale ve většině případů je to horší. Ve výhodě jsou klidnější hráči a ti, co mají kvalitní servis. Ti, kteří hrají s větší jistotou, ale podání nemají tak účinné, jsou ve větším stresu.
Čeho si ve své kariéře nejvíce ceníte?
Výsledků je více, všechny jsou pěkné, ale nejvíc si cením přátelství mezi hráči. Sama jsem se hodně přátelila s Asiatkami. A měla jsem i štěstí na trenérku, na Martu Novotnou, která mě vedla od jedenácti let prakticky do konce kariéry.
Něco takového už dneska neuvidíte, že?
To ne, dneska hráči i hráčky střídají kluby, pořád něco hledají místo, aby vydrželi na jednom místě, u jednoho trenéra. Jdou třeba tam, kde mají obrazně o korunu více.
Vy jste co by hráčka o odchodu z Vítkovic neuvažovala?
Měla jsme nabídky odjinud, lákali mě do Prahy i do ciziny, ale zůstala jsem. Dala jsem přednost perfektnímu zázemí, zaběhnuté přípravě. Až v závěru hráčské kariéry jsem změnila klub, přičemž poslední dvě sezony jsem odehrála v Paříži.
