„Skoro po dvou letech home office jsem začal zase chodit do kanceláře. Byl jsem neočkovaný a bral jsem to tak, že se mě ta nemoc ani netýká, protože jsem byl vždycky tak nějak izolovaný. Ale dcerka covid přinesla domů ze školní družiny, takže jsme si to doma krásně předali,“ vzpomíná na začátek svého boje o život Valenta.
Nejprve se léčil doma, ale onemocnění kromě dušnosti provázely zažívací potíže spojené se zvracením a průjmy. „Tak došlo ke kolapsu celého metabolismu. Museli jsme pak volat sanitku, nešlo to ani udýchat.“
Přesně před měsícem tak skončil v nemocnici. Převoz a následující dva týdny, z nichž část byl v umělém spánku, si nepamatuje. „Čisté vzpomínky mám až na to, jak jsem se probral na ARO a byl pak převezen na JIP.“
Jeho žena tehdy do nemocnice volala lékařům i třikrát denně. „Zpočátku byli zdrženliví, protože ten stav byl opravdu těžký a nikdo asi nechtěl rodině dávat falešné naděje. Byl jsem na plicní ventilaci, museli mě polohovat,“ líčil muž, který to, že přežil, považuje za zázrak.
Za měsíc zhubnul 13 kilogramů. I dnes přiznává, že pouhá procházka po chodbě je pro něj fyzicky nesmírně náročná. I proto je připraven dát se v budoucnu očkovat. „Škoda, že si tu lidé nemohou udělat exkurzi, třeba na JIP nebo ARO. Tam by každý změnil názor. Všichni se ohání tím, že je to experimentální látka. Ale kdyby se dalo na hromadu to, co do mě lékaři vpravili, tak by si to každý rozmyslel,“ věří Valenta.
