Oznámila jste, že končíte. Co vás k tomu vedlo?
Začalo to covidem. Tři měsíce jsme tehdy neprodali jedinou kabelku. Mám patnáct zaměstnanců a provozní náklady jsou velké. Naštěstí jsme mohli šít alespoň roušky.
Šili jste je ve velkém?
Prodávali jsme je našim zákazníkům, občas jsme dodávali do nějakých firem. Pak už o látkové roušky nebyl takový zájem.
Prodávaly se roušky dobře?
V den, kdy se vyhlásilo povinné nošení, jsme jich prodali přes internet 2,5 tisíce kusů. Neměli jsme produkt, neměli jsme střih, neměli jsme materiál, ale měli jsme prodaných 2,5 tisíce roušek. Jen jsme tam napsali „béžová, modrá, černá“ a měli jsme na nějakou dobu práci. První objednávky na kabelky přišly až v srpnu nebo v září.
Trh nenaskočil, ani když opadla největší covidová panika?
Trh se nastartoval, ale málo. Chvilku to vypadalo celkem dobře, ale už to nebylo co dříve. Letošní leden a únor byly ještě celkem fajn, ale s útokem na Ukrajinu jsme na objednávkách měli ze dne na den zase nulu.
Co se stalo?
Nevím. Lidé se asi báli, co bude. Když nevíte, co se bude dít, tak si nekupujete kabelky.
Některé firmy válku využily a začaly šít věci pro vojáky i civilisty, třeba neprůstřelné vesty.
To jsou věci, kterým nerozumím, do takových bych se nepouštěla. A asi by mě to ani nebavilo. Ten propad byl šílený, nějakých 60 až 70 procent. A my nejsme firma, která by měla obrovský finanční polštář. Tak to bylo v podstatě tři měsíce. Dávala jsem do firmy své úspory.
To asi nejde věčně.
Nejde. V létě jsme požádali zákazníky, aby nás podpořili a nakupovali, což se stalo, a my jsme za měsíc a půl prodali zboží za 2,5 milionu korun. Jenomže to byly ceny v podstatě bez marže, protože za plné ceny nechtěl nikdo nakupovat. A to nás dostihlo. Na konci října jsme došili zakázky z té letní akce, ale bez marže. Jsme na nule a nejsou finance.
Kdy padlo rozhodnutí skončit?
Je to pár týdnů zpátky. Musela jsem začít jednat, abych do konce života nemusela chodit kanály. Dara bags je oblíbená značka a já ji nechci pošpinit. Utvrdili mě v tom i zákazníci. Odezva byla obrovská a dojemná. A v reakcích nepadl jediný negativní komentář, to mě potěšilo.
Jak takové ukončování činnosti firmy vypadá?
Stáhli jsme všechno zboží z internetu, aby lidé mohli nakupovat jen to, co máme na skladě. Během jednoho víkendu jsem pak sehnala téměř všem zaměstnancům novou práci. Kdo chtěl, ten ji má.
O švadleny je asi velký zájem.
Zájem je, horší je to s placením. Jde o dlouhodobě špatně placenou práci. Navíc si myslím, že podobných firem nyní skončí hodně, už to začíná být na trhu znát. Poslední dobou mi chodilo od lidí, kteří hledají práci, podstatně více životopisů než dříve. Takže nejsem v této situaci jediná. Od kamarádů, kolegů i módních návrhářů vím, že ty problémy jsou všude.
Takže to není dobré...
Je to bohužel tak. Chvilku to vypadalo, že se trh narovnal. Přišlo mi, že v jednu chvíli lidé pochopili, že se vyplatí nosit kvalitní značkové věci, které jim vydrží třeba deset let. Ale to skončilo a všichni cílí hlavně na cenu. Pokud bychom chtěli přežít, musíme zdražit. Což si nyní, kvůli situaci na trhu, nemůžeme dovolit. A ta doba, co přijde, bude, co se obchodu týče, stoprocentně ještě horší, než je teď. O tom jsem přesvědčená. Takže raději zavřít zavčas než pozdě.
Projevil se na tom i růst cen energií?
Moc ne. V bývalých prostorech by to bylo horší, tam bychom platili nějakých 80 tisíc za elektřinu, tady platíme čtyři. Šicí stroje moc velkou spotřebu nemají. Ale vzrostly další náklady, vstupy, materiál, výplaty. Každý měsíc potřebuji nějakých 700 tisíc, a ty teď prostě nemám.
Vy jste měla i prodejnu v Praze. S tou to dopadlo jak?
Tu jsem zavřela den před začátkem covidu.
To jste měla velké štěstí.
Obrovské. Někdy se na mě tak něco sešle. (směje se) Uzavření prodejny jsem plánovala delší dobu. Lidé začali nakupovat na internetu, z prodejny bylo vlastně jen hodně drahé výdejní místo. Už nemělo smysl ji dál držet.
Zavíráte firmu, vyprodáváte sklad, lidem jste našla práci. Co budete dělat vy?
Já nastoupím do stejné firmy, v jaké jsem našla práci svým zaměstnancům. Je to oděvní startup, vidím v něm obrovský potenciál.
Co tam budete dělat?
Budu tam dělat manažerku výroby, budu se starat i o české obchody.
Znáte se s majitelem dlouho?
Potkali jsme se náhodou, původně jsem od něj jen chtěla odebírat některé materiály, ale dopadlo to jinak. Na tu práci se těším, jde o startupové prostředí, což je věc, ve které se vlastně pohybuji pořád. Což je pro mě důležité. S firmou končím jen proto, abych z toho vyšla s čistým štítem, abych se nedostala do ještě větších potíží. Ta práce mě baví pořád.
Chcete skončit s nulou?
Je to pokus skončit s nulou. Jestli se mi to podaří, ještě nevím.
Takže zbytek budete platit ze svého?
To ještě uvidím, je to s. r. o., ještě nemám sama do detailu spočítané, jak to dopadne. Uvidíme. Ale třeba se zase někdo objeví s tím, že tu firmu chce pomoci zachránit. I to se může stát.
Máte celkem známou značku, dostala jste už nějaké takové nabídky?
Nějaké přišly, ale ne moc konkrétní. Šlo spíše o takové telefonní, ne moc závazné nabídky, takže se k nim neupínám. Ale život přináší mnohé a já se ničemu nebráním. Co bylo včera, může být zítra úplně jinak. A to mám na tom právě ráda – a stává se mi to docela často.
Udělala jste ve svém podnikání v něčem chybu?
Určitě jich bylo hodně. Třeba po narození dcery jsem už neměla na firmu tolik času, čehož v žádném případě nelituji. Tehdy jsem si měla najmout někoho na reklamu, na marketing. Ten jsem tehdy podcenila. Dnes platí, že kdo nemá reklamu, ten neprodává.
Co bude se značkou Dara bags?
Značka je moje, ne firemní, tu si chci ponechat.
Zvažujete i její prodej?
I to je možné, ale muselo by jít o smysluplnou nabídku. Nechci, ať to skončí. Já se vrátím, ale až věci budou trochu jiné, než jsou teď. Ale přeci jen, budou Vánoce. A zázraky se dějí.
