Znala jsem jednoho pana, ktery mel schizofrenii, byl to inzenyr a zpocatku se zdalo, ze je v pohode. Pak si ale zacal stezovat, ze ho nekdo stale pronasleduje a jednoho dne napadl a porezal nozem v parku nejakeho cloveka, ktery sel predtim po cesticce par metru za nim. 

Zapomela jsem napsat, ze on take pracoval, az do te doby, nez se to stalo

Podle mě je opravdu důležité rodinné zázemí toho člověka, že ho lidi podrží i v této situaci a hlavně že se snaží pochopit, co mu vlastně je.To je opravdu to nejlepší, co tyto lidi může potkat v jejich neštěstí. Nejhorší jsou rady typu - "nesmíš se tomu tak poddávat", případně" já mám taky deprese a žiju" apod. Bez podpory druhých se sice někteří z toho vyhrabou, ale stojí je to mnohem více sil.

Ono hlavně naše společnost není tak sociální, i když se říká, že je "rovnostářská".

Takový "dělník ve fabrice" je u nás součástí "plebsu", kterým je opovrhováno. A proto také on sám opovrhuje vším, co jen trochu vybočuje ze standardu práce - králíkárna práce.

Dokud toto lidi nepochopí, tak se neposunem. A součástí toho nepochopení je i spojování štěstí s tím, že duševně nemocný člověk "pracuje a zařadí se do společnosti".

Se schizou nikdo nezije "normalne". Maximalne to zvlada lepe nez vetsina ostatnich, coz vylpiva z toho, jak se schiza u dotycneho projevuje.

Proč na dotyčnou plivete?

Když si čtu ten nadpis, vzbuzuje to ve mně myšlenku, že se společnost příliš soustředí na práci jako smysl života. Pro mě není podstatné, jestli pracuje, ale že se cítí šťastná.

práce a místo ve společnosti je totéž

Tak lepší, když svou situaci řeší s odborníky, než aby se třeba proháněli na motorce nebo si pořizovali tři pittbuly.

Vím, jaký je to boj. Má neteř je na tom podobně (dokonce se podrobila elektrošokům) a celkem to zvládá. Pomáháme jí celá rodina, máme nacvičené krizové situace a víme přesně co dělat v případě ataky. Zatím to vychází a žije v rámci možností běžný život ( ovšem např. nemůže pracovat déle než 2 hod. v kuse. Delší práce ji vyčerpá psychicky a okamžitě se mohou projevit negativní stavy, atd.) Jsem šťastná, že je na tom tak "dobře", počátky léčby byly příšerné. Chce to však od ní obrovskou vnitřní disciplínu.Moc jí i všem ostatním držím palce.

Držím palce, ať to vydrží.

 Ať se dál daří!