V Tatrovce jinak, v době, kdy jsem tam za socíku pracoval já, fungovala instituce nazvaná jako Drobný prodej.
Tatrovák mohl klidně vybrat kovový nebo jiný odpad někde z bedny nebo hromady, ten vzít k vrátnici číslo 2 s vypsaným formulářem a tam ty věci legálně koupit za cenu šrotu. A jelikož se tehdy na úspory materiálu moc nehledělo, dalo se tehdy z odpadu vybrat spousty velkých kusů materiálu, na chalupě ještě velmi dobře použitelného.
Přes drobný prodej a za nízkou cenu taky šly třeba náklady dřevěných palet, dřevěných překládek hutního materiálu a dalších dřevěných odpadů na topení na zimu, odepsaná barva nebo směsi barev z lakovny, umakartové příčky a stará umyvadla z rekonstrukcí tatrováckých šaten, starší židle, stoly, nábytek, spousta drobnějších kousků hutního materiálu......
Přes drobný prodej taky šlo pro osobní potřebu legálně využít v podstatě všech tatrováckých technologií na jakékoliv dílně, pokud to mistr dílny schválil a nějaký pracovník na dílně udělal (a dostal taky od tatrovky zaplaceno.) Například se chromovalo na galvanovně, svařovaly komínové roury na svařovně, lakovaly blatníky přívěsných vozíků na lakovně, vybíraly odpady drobných výlisků na ty svařované plotxy zmíněné v článku, ohýbaly plechy v zámečnické dílně, černily věci v kalírně a podobně........
Tehdy v socialistické době, kdy se koupit dalo jen velice málo nejběžnějších věcí, to byla pro tatrováky velká pomoc.
