Ten pán byl, je a bude hrdina

Víc takových článků a připomínání této doby, abychom nezapoměli nejen význam slova "hrdina".

Apríl

Blbej pokus o fórek. Uvědomte si, že ti kluci žili na Podkarpatské Rusi. Po Mnichovu vyhlásilo Slovensko samostatnost, ale Podkarpatí obsadilo fašistické Maďarsko, které tyhle kluky začalo verbovat do armády. Aby nemuseli bojovat za fašisty, utíkali do Ruska, kde je poslali do gulagů, protože nemohli vědět, kdo z těch kluků utíká před Maďary a kdo je naverbovaný zrádce. A myslím, že byste takový gulag nechtěl zažít ani na týden. Gulagy byly pracovní tábory a makalo se v nich velice tvrdě, kdo nemakal, nedostal najíst, jídlo bylo pro ty, co makali. Už jen to, že přežili 3 roky v gulagu, bylo samo o sobě hrdinstvím.

Když pak v tehdejším SSSR vznikl čs.prapor, tak si je naši z gulagů vyžadovali. Byl to ale problém, protože oni byli právně Maďaři. Ono se to moc neví, ale 3/4 Svobodovy armády byli právě Podkarpaťáci z gulagů.

Smekám před jeho válečnými zásluhy, pokud jsou pravdivé. "Nebál se kritizovat poválečný vývoj". A tomu mám věřit, že by si to soudruzi nechali líbit, když jiné hrdiny hnali do uranových dolů a lágrů? Tak tomu nevěřím ani omylem! Sám se dal určitě ke komunistům a tím se tam udržel. Jen se divím tomu, že pokud prošel gulagem měl ještě tu chuť komoušům sloužit. Jak píšu, nespochybňuji jeho válečné zásluhy, ale po komunistickém puči mu nevěřím.

Děkuji za článek, který se zcela mimořádně nezabývá bolševikem.

Jedna poznámka. Mnoho takových, kteří přišli se Svobodovou armádou, skončilo obdobně jako vojáci, kteří přišli ze západní fronty. Tedy v lágrech. Znali totiž stav "demokracie" v SSSR a to se komunistům tašky nehodilo do krámu. Na to se dnes hodně zapomíná.

Připomínka. Když v r.1940 mě pan 18 let, tak ještě plnoletý nebyl. V té době stále plnoletost byla až od 21 let. To bylo zrušeno po osvobození ke konci r.1945.

V sedmdesátých letech jsem každý den v zimě a v létě, chodil přes pole a přes les na autobus, který jezdil z Havířova do Ostravy, abych byl v 6:00 v práci. Každé ráno jsem potkával ve vojenské uniformě Jana Ihnatíka. Pozdravil jsem a šel jsem dál. V zimě jsme se ale střídali beze slova ve vysokém čerstvě napadaném sněhu, abychom oba dva a bez zbytečné námahy dorazili včas na zastávku. Věděl jsem, že Ihnatík, jak se mu po sousedsku říkalo, přišel s gen. Svobodou a usadil se v Československu. Nic víc. Nebyl jsem v 17 letech dostatečně zkušený na to, abych chápal, že Ihnatík mi mohl sdělit mnoho svých životních zkušeností, které by mi byly cenné v následujících letech. Uniforma byla dostatečnou zábranou, abych se s ním dal do řeči.

Na začátku osmdesátých let mi ale padl do rukou můj posudek pro přijetí na vysokou školu, který si v místě bydliště vyžádala FAMU. Napsal jej Ihnatík. Tehdy jsem už chápal, že voják, s kterým jsem se dělil každý den o malou část společné cesty, ve mně viděl člověka, kterým jsem se měl stát o několik let později. Z posudku se stalo doporučení ke studiu, které uspokojilo normalizační potřeby doby. Napsané řádky byly ale mnohem více: psychologickým poznáním dorostence z pohledu člověka, který prošel dramatickým životem a nestal se dobovým vykonavatelem nařízení a směrnic, které každá doba a každý režim mají v zásobě.

Země a krajina, ve které stojí Ihnatíkův dům se změnily. Zůstal Jan Ihnatík, plukovník, voják a především člověk, který ve svém životě přispěl neobyčejnou mírou k tomu, že všichni lidé nezůstanou odsouzení dobou, jak se to stalo jemu. Díky lidem jako je Jan Ihnatík, které jsem se mezitím naučil rozpoznávat, mi zůstala naděje, že svět může být ještě stále ušlechtilejší.

Ticho, o které jsme se každé ráno dělili, a které jste nikdy nepřerušil, mi dovoluje dívat se na lidi stále jinak, než jak se často na první pohled jeví.

Díky s obdivem a pokorou

Václav Šedý

někdy se mi zdá, že jenom sobotní večer umožňuje, aby si lidé oddechli, vzali život s nadhledem od každodeních banalit a napsali takový příspěvěk, jako jste napsal právě vy... klobouk dolů

Znala jsem jeho kamaráda, Vasila Hajdura, ale ten už zemřel, dožil se 94 let. Stateční chlapi, jejich život by vydal na knížku.

Těžký život, ale zcela zřejmě ho pán žil podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Myslím, že je důležité znát takové příběhy.