Už dvacet let jste úspěšným imitátorem Elvise Presleyho. Jak jste se k tomu dostal?
Byla to taková jedna velká shoda náhod. Byl jsem s kamarádem na měsíčním putování po USA a jednou ze zastávek byl i Graceland (dům Elvise Presleyho a dnes jeho muzeum – pozn. red.), kde jsem si v krámku se suvenýry koupil kopii jeho brýlí. Po návratu jsem s kapelou, se kterou jsem v té době hrával po kavárnách a barech, udělal takové malé představení v místní hospůdce pro přátele. Půjčil jsem si paruku z divadla, oblékl kostým vzdáleně připomínající ten Elvisův, nasadil brýle a první show byla na světě. Shodou okolností se v pražském Elvis Presley Fan Clubu dozvěděli, že je na Moravě nějaký „Elvis“, a oslovili nás, zda bychom nechtěli vystoupit na jejich akci. Akce byla tehdy mediálně sledovaná a po vystoupení přišly další nabídky, televize, spousta koncertů u nás i v zahraničí...
Co pro vás osobně Elvis Presley znamená? A proměnil se nějak váš vztah k němu během těch dvaceti let, co část života „žijete v jeho kůži“?
Elvis Presley je pro mne nejvýraznější hudební osobnost dvacátého století, která za svůj v podstatě krátký život udělala spoustu dobré muziky. Měl úžasně charismatický sametový hlas a taky, co si budeme povídat, vypadal skvěle. Je mi ctí, že mohu k jeho odkazu alespoň trošku přispět a šířit jeho hudbu dál. Věřte, že i po těch dvaceti letech a více než dvou tisících vystoupení mne ta hudba neomrzela a pořád ji rád poslouchám.
Co je třeba k tomu, abyste mohl Elvise Presleyho imitovat? Co je na tom nejtěžší?
V prvé řadě bych vynechal slovo „imitovat“. Imitace je pro mne výraz, kdy někdo dělá něčí karikaturu, paroduje ho a je to více méně k smíchu. Ve Státech pro to mají výraz „tribute artist “, tedy umělec, který vzdává hold určitému člověku. A to je v podstatě ta druhá část otázky. Nejtěžší je udělat to tak, aby si lidé z koncertu odnášeli zážitek z kvalitní muziky a profesionálního vystoupení, a ne z nějaké parodie. Proto je také někdy lepší udělat věci raději přirozeně, po svém, než bezhlavě napodobovat každý Elvisův pohyb, pohled a gesto. Důležité je vytvořit v lidech iluzi, že jsou na koncertě „krále rokenrolu“. Pro mne je asi největší priorita zpěv.
Je těžké zpívat jako Elvis?
Elvis měl poměrně velký rozsah od barytonu až po vysoké tenorové tóny a zazpívat některé věci, zvlášť ze sedmdesátých let, není žádná sranda. Ale když to všechno vyjde, je to paráda a publikum to vždy ocení.
Jak to dnes vypadá s fanoušky Elvise Presleyho – 41 let po jeho smrti? Chodí na vaše vystoupení spíše zapálení fandové, nebo lidé, pro jejichž generaci je Presley velkým jménem?
Myslím, že i dnes má Elvisova hudba co říci, a to napříč všemi generacemi. Na našich koncertech je běžné, že pod pódiem řádí čtrnáctileté holky a vedle nich jejich sedmdesátiletá babička.
Máte za sebou i turné po USA. Jaké to bylo tam?
Amerika byla pro nás obrovskou výzvou. Měl jsem z toho velký strach, že to bude takové to tahání dříví do lesa, jako kdyby k nám přijela americká cimbálovka zpívat naše moravské písničky. Naštěstí se moje obavy nepotvrdily a koncerty byly hojně navštěvovány. Jednak Čechoameričany, kteří nás pozvali, ale také místními, kteří se přišli, možná ze zvědavosti, kouknout na svého „krále“.
Před 14 lety jste se stal druhým nejlepším Elvisem Evropy 2004. Jak se to přihodilo?
V roce 2004 jsem se z mladické nerozvážnosti přihlásil do amatérského klání jinak největší profesionální soutěže v Evropě v anglickém Blackpoolu. Nikdy jsem neviděl žádného „Elvise“ naživo, a tak jsem se rozhodl vyrazit právě tam a podívat se, jak to dělají profíci. Když jsem tam doletěl a nemohl jsem se najít v seznamech účastníků v amatérském kole, sdělili mi, že pravidla říkají, že když má někdo webové stránky, a já už je tehdy měl, je to bráno, že již profesionálně vystupuji, a tudíž mne přeřadili do soutěže profesionálů.
Bylo to tedy pro vás mnohem těžší?
Pamatuji si, že jsem to tehdy bral jako velkou křivdu a podraz a chtěl jsem jet domů. Nakonec jsem to ale přece jen zkusil a bylo z toho druhé místo. Porazil mne tehdy jediný: Mat King z Anglie. Pro mne to znamenalo kromě šeku na tisíc liber také prestižní ušití Elvisova obleku v hodnotě dvou tisíc liber firmou a návrháři, kteří šili přímo pro Elvise a byli i sponzory této soutěže. Získal jsem tedy repliku Elvisova „Red Lion“ bílého obleku, který byl ušitý přímo na míru pro mne.
Elvisem jste už dvacet let. Ovlivnilo to i váš soukromý život?
Můj život je takový „doktor Jekyll a Mr. Hyde“. Na vystoupení jsem Elvis a vše, co k tomu patří. V civilu jsem Vláďa Lichnovský a žiji jako každý spořádaný občan normální život ve svém rodném městě se svojí rodinou a tento život je na míle vzdálený tomu Elvisovu. I když můj dům v podstatě zaplatil „Elvis“, cadillac před ním nestojí a kromě několika fotek a desek v pracovně byste marně hledali něco ve stylu Elvise. Je to pro mne jeden z nejúžasnějších umělců světa, ale ne modla.
