Vyprávění táty Františka o zážitcích z první světové války na ruské frontě ho provázelo celým dětstvím. I proto se senior vypravil prohlédnout si Legiovlak, který na pár dní zastavil ve Frýdku-Místku.
„Otec vzpomínal z války jen na to dobré. Třeba na Sibiř. I přes ukrutnou zimu se mu krajina líbila,“ vzpomíná Evžen Muroň s tím, že táta byl nejdříve v zajetí a teprve v polovině roku 1917 vstoupil k československým legiím ve Starém Konstantinově.
Sloužil u 3. pěšího pluku Jana Žižky z Trocnova jako kulometník. „Zúčastnil se například bitvy u Bachmače, kdy našim legiím hrozilo nebezpečí obklíčení a zajetí, protože německá a rakousko-uherská vojska rychle obsazovala území Ukrajiny,“ zmíní syn.
Němci se snažili legionáře zadržet, aby se nepřesunuli na západní frontu. Když se přiblížili k Bachmači, zaútočili s cílem zničit československé jednotky. Nepodařilo se jim to. Čechoslováci se udrželi a poté se stáhli na východ.
„Na nádraží v Čeljabinsku náš vlak dlouho stál. V tu dobu přijel druhý od Sibiře s Maďary a Němci ze zajateckých táborů. Vraceli se domů. Jeden z nich z nenávisti k Čechům udeřil kolegu železnou závorou od vagonu tak silně, že ho zabil. Až když jsme jim pohrozili, že celý vagon rozbijeme ručními granáty, označili viníka. Naši rozzuření vojáci ho pak probodli,“ píše ve svém deníku František Muroň.
Strastiplná cesta po transsibiřské magistrále vlakem pokračovala dál do Vladivostoku.
Pro legionáře se vagony staly na spoustu měsíců druhým domovem. Obývali je po osmi až šestnácti a trávili v nich všechen čas. Aby nezmrzli, zateplovali je. Obili stěny další vrstvou dřeva a do škvír nasypali piliny, nastrkali noviny, prostě, co se dalo. Když je přestala ruská armáda zásobovat jídlem, museli začít obchodovat. Byla mezi nimi spousta různých řemeslníků, kteří se pustili do práce, aby bylo za co směnit jídlo. Od Mongolů třeba nakoupili kůže a šili boty.
Ludvík Svoboda za ním sestoupil z pódia
„Když jsme projížděli Mandžusko, obchodovali jsme s Číňany. Kupovali jsme pepř, nové koření, papriku, šafrán nebo čaj. Vytahovali jsme z kapes různou měnu, kterou jsme vydělali cestou. Největší cenu pro Číňany měly staré carské ruské peníze,“ stojí v zápiscích legionáře.
Vlak se konečně v dubnu 1920 dostal do Vladivostoku. Legionáři nastoupili na loď do San Franciska plnou vojáků a zajatců.
Ze San Franciska pluli do Christobalu, kde jim někdo úmyslně poškodil loď. Hrozilo, že oprava potrvá rok, v Norfolku to však dokázali za šest neděl.
Legionáři se zasloužili o samostatný stát
Po tu dobu legionáře ubytovali v prázdném vojenském táboře, obehnaném vysokým železným plotem. Tam je navštívil i Jan Masaryk. V Terstu se ocitli až po dvou letech, v srpnu 1920.
František Muroň dosáhl hodnosti desátníka. „Oženil se až po válce. Máma pocházela z Bruzovic. Koupili si zemědělskou usedlost v Nižních Lhotách a začali na ní pracovat. Měl jsem ještě sestru. Otec zemřel v roce 1971 a já na rodinném statku hospodařím pořád,“ vykládá Muroň, podle něhož je správné udržovat československé legie v povědomí, protože mají podstatnou zásluhu na vzniku československého státu.
Jejich existence byla silným argumentem pro mezinárodní společenství, aby uznalo právo Čechů a Slováků na samostatnost.
Otec se nemohl smířit s polskou okupací
„Otec se často účastnil různých setkání a besed o legionářích. Vyrazil i na přednášku tehdy už prezidenta Ludvíka Svobody. Poznali se totiž na frontě. Všude byli reportéři, kamery. K překvapení publika prezident sešel z pódia a přišel za tátou, aby ho osobně pozdravil,“ líčí Muroň a popisuje, že táta velmi těžce nesl, když byl za II. světové války přijat požadavek Polska na vytvoření nové hranice mezi Československem a Polskem.
Podle národnosti osídlenců připadla část Nižních Lhot za potokem Polsku.
„Vybrali 25 domků, z nich byl jen jeden, kde bydleli lidé s polskou národností, přesto se i ostatní násilně ocitly v Polsku. I pozemky rodičů rozdělili. Když chtěli jít pracovat na tu část, která zůstala v Polsku, museli si vyřídit povolení. Táta se s okupací nemohl smířit, protože za vznik československého státu bojoval a často byl v ohrožení života,“ vysvětluje Muroň s tím, že plechovou tabuli z hraničního pásma má dodnes zavěšenou na stodole.