Když se v roce 1958 vrátil z vojny, začal chodit do lyžařského oddílu na Lysé hoře. Na nejvyšším vrcholu Moravskoslezských Beskyd prožil nádherná léta.
V roce 1984 si pořídil první kameru a propadl tak vášni filmování. Natočil spoustu dokumentů především z prostředí Beskyd, ale také slovenských Tater. A ne ledajakých. Se svými snímky pravidelně získává ocenění na filmových soutěžích pro amatéry.
„Kvůli oceněním ale na soutěže nejezdím. Takových starých bláznů jako jsem já je v republice celkem hodně. Vždycky si tak o přestávkách mezi promítáními vyměňujeme zkušenosti. Jeden večer u piva na to nestačí,“ podotkl osmasedmdesátiletý rodák z Frýdku-Místku.
V posledních letech sbírá úspěchy hlavně se dvěma nejnovějšími dokumenty. První z nich, Lyžař lysohorský, pojednává o působení lyžařského oddílu ještě v době, kdy se lyžovalo na Lysé hoře.
„To skončilo v roce 2000 kvůli iniciativě zelených. Přestala tak fungovat také chata, ve které bývali lyžaři ubytovaní. Nikdo se o ni nestaral, takže začala chátrat. Když se nový majitel rozhodl, že ji zbourá, tak jsem v ní ještě na poslední chvíli natočil rozhovory s pamětníky pamatujícími lyžování na tomto místě,“ popsal Cihla jeden ze svých nejúspěšnějších dokumentárních filmů.
V Roháčích na Slovensku ho zaujala technika starého mlýna
Druhým z nich je film Starý mlýn a jeho nový mlynář pojednávající o starém mlýně v Kvačianské dolině v Roháčích na Slovensku.
Kdo je Bohuslav Cihla
|
„Mlýn mě zaujal, když jsem ho viděl poprvé asi před desíti lety. Tehdy chátral, ale parta dobrovolníků ho začala dávat dohromady. Obnovila jej z nových trámů. Zaujala mě hlavně technika na mlýně, a tak jsem ho začal točit,“ přiblížil amatérský filmař, který se v minulosti živil jako řidič.
„Na mlýně jsem byl asi pětkrát. Ovšem jen jednou tekla voda, protože zrovna byly suché roky, takže mlýnská kola se netočila a já neměl co točit,“ upozornil někdejší člen lyžařského oddílu na Lysé hoře na úskalí, se kterými se musel vypořádat při natáčení.
Hodně času mu zabral také dokument nazvaný Pět roků poté..., ve kterém Bohuslav Cihla zmapoval následky větrné kalamity v Tatrách. „Když jsme to s přítelkyní viděli, tak jsme brečeli. Hned jsem si řekl, že z toho udělám film,“ řekl filmař, který před odchodem na vojnu pracoval právě v lese.
Jednou zjistil až v Tatrách, že mu nefunguje kamera
„Bylo to časově hodně náročné, protože jsem byl v Tatrách i po pěti letech, abych udělal rozhovory s hajnými, dělníky a natočil záběry koní, jak stahují dřevo,“ přiblížil a pokračoval:
„V roce 2010 jsem tam jel už potřetí, abych dotočil, co mi ještě chybělo. Dostal jsem se na místo, které jsem potřeboval zdokumentovat, zmáčkl tlačítko, že začnu filmovat, ale kamera nejela,“ vrátil se k nepříjemnému zážitku, kdy se tak s nepořízenou musel vrátit domů, kde si nechal kameru opravit a za týden se vydal na stejné místo znovu.
V současné době Bohuslav Cihla žádný další dokument nepřipravuje. „Momentálně nemám žádný nápad, co bych natočil. Musí to být věci, které mě baví a zajímají. Nebudu dělat něco, co mě nezajímá a čemu nerozumím,“ zdůraznil jeden z nejlepších českých amatérských filmařů s tím, že příprava všech jeho snímků je vždycky časově hodně náročná.
„Jsem totiž puntičkář. Každý záběr musí být vypiplaný, takže u toho sedím až do dvou nebo do tří do rána. Ráno pak mívám plný popelník,“ směje se. „Na druhý den si pak nadávám, ale zase je to stejné. Proto bych měl zase spíše chodit po horách a také se věnovat vnoučatům.“
