Domácím, avšak kvalitním fotoaparátem začala zachycovat momentky z rodinného života. Byť fotila v amatérských podmínkách a krátce, její snímky se na sociální síti začaly setkávat s kladnou odezvou širokého okolí.
„A tak jsem si našetřila na nový fotoaparát. Koupila jsem si zrcadlovku a kvalitní objektiv a vyrážela stále častěji ven do parku,“ vzpomíná na nedávné začátky s fotoaparátem na krku teprve šestnáctiletá dívka. Do parku s sebou začala brát i svou malou sestřičku nebo děti známých. Právě děti jsou totiž jejím nejoblíbenějším objektem focení.
Když se chovají nejpřirozeněji, mačká spoušť. „Nemám ráda nějaké aranžování fotografií. Posadit dítě do trávy a čekat, až řekne sýr, to není můj styl. Nejsilnější emoce z nich dostávám ve chvíli, kdy zapomenou na to, že je fotografuji,“ uvědomuje si dívka.
Petra Petřeková se dříve věnovala kreslení, nyní dává průchod své bujné fantazii prostřednictvím focení. A asi ji to vážně jde. Její tvorby si totiž všimli i zástupci knihovny v Holasovicích na Opavsku a nabídli dívce možnost zde své fotografie na dva měsíce vystavit. Vernisáž výstavy již proběhla 1. září, zájemci si ale mohou tvorbu Karviňanky v Holasovicích prohlížet až do konce října.
O Petřiny fotky se začali stále více také zajímat i lidé na sociálních sítích. A tak začala středoškolačka fotit i lidi, které nezná. „Sbírám zkušenosti a vyřizuji si živnostňák, abych se tomu mohla věnovat naplno,“ podotkla ambiciózní fotografka.
Konečně ji těší chodit do školy
Kromě toho se Petra Petřeková od 1. září začala věnovat studiu oboru fotograf – multimediální technik na Střední škole služeb a podnikání v Ostravě-Porubě. „Konečně mě těší chodit do školy,“ říká s úsměvem dívka, která by se ráda fotografování věnovala i profesionálně.
„Svou tvorbou bych chtěla propagovat živé fotografie, které vznikají spontánně a na nichž jsou emoce a přirozenost,“ tuší dívka.
V šestnácti má tak nakročeno k tomu, aby si splnila svůj sen. Jaký rozdíl v porovnání s tím, jaké pocity měla ještě zhruba před rokem. „Když jsem teď před nedávnem ty bývalé kamarády potkala, už jsem si s nimi neměla co říct. Čas teď věnuji své rodině a našla jsem si nové kamarády,“ podotýká.
Mladým lidem by chtěla ukázat cestu, ale stejně jako to preferuje u fotografování, tak nenuceným způsobem. „Nemůžu nikomu říct, co má dělat. Na to si každý musí přijít sám. Ale když si někdo vyslechne tenhle příběh člověka, který se od života v partě, s drogami a diskotékami plných třináctiletých holek dokázal vymanit a začal se věnovat něčemu smysluplnému, třeba ho to inspiruje,“ doufá dívka.
