Rubající horník píšící poezii nebo prózu? Co je to za nesmysl, v tomto oboru jde přece hlavně o svaly a fyzickou výdrž. A přece se najdou i takoví, co vyměnili sbíječku a rubání uhlí za psací pero.
V naprosté většině ale až poté, co už si svou havířinu odbyli. Tedy v důchodu. Za jejich aktivní tvorby by to přece bylo směšné, spisovatel s podmalovanýma očima...
„Báli by se o svou pověst, ostatní horníci by se jim vysmáli, po tak těžké práci a ještě si něco spisovat,“ míní spisovatel ostravského původu Max Gronach, který si ve svém mládí taky zabrigádničil na dole, dnes už neexistujícím Zárubku v Ostravě.
Člověk potřebuje odreagování, nějakou protiváhu
Přesto někteří říkají opak, třeba karvinský básník Karel Sikora. „I knihy patří k práci a životu havířů. Vždyť zájem o umění, kulturu či nejrůznější koníčky je mezi horníky velmi rozšířený. Teď nemluvím jen o poezii. Kolik je tu třeba hudebních skupin, folklorních souborů, pěveckých sborů! A všechno to jsou vesměs havíři. Člověk, který vykonává těžkou práci pod zemí, potřebuje odreagování, nějakou protiváhu. Tu mu poskytuje právě kulturní a zájmová činnost,“ řekl Sikora. V časopise Horník mu vyšly například naivistické básně Srdce a Puberťák.
Poezie sama o sobě ostatně s hornickým krajem a potažmo Ostravsko-karvinskou uhelnou pánví souvisí od pradávna, anebo aspoň od doby Rakouska-Uherska.
Každému se zajisté vybaví verše Petra Bezruče, v civilu poštovního úředníka Vladimíra Vaška. Hornickou Ostravu v 50. letech obdivoval dokonce Milan Kundera, i světoznámý romanopisec měl totiž své stalinské období: „...strana nám zamává, z černých bud vyroste / krásnější Ostrava. / Překrásná Ostrava / v zelených ulicích, / kde budou domov mít ostravští horníci!...“
Havíři mu recitovali Maryčku Magdonovou
Podle básníka Ivana Motýla se na Ostravsku v minulosti veršovalo o sto šest, a vybrat z toho přehršle poezie byla při sestavování místní literární antologie Briketa hotová noční můra. Když se ale Motýl v Ostravě-Bartovicích pídil po stopách pověstné Bartovské harendy, všichni exhavíři nad padesát let byli údajně schopni recitovat Maryčku Magdonovu. „A s láskou, nebetyčnou láskou, mnozí skoro plakali. Opilí samozřejmě,“ smál se Motýl.
Bezruč nebo Kundera horníky nebyli, přesto najdeme i takové, kteří skutečně trávili dlouhou dobu pod zemí a pak se o svou zkušenost rozhodli podělit s papírem.
Shodou okolností pocházejí z Nové jámy (za komunismu Důl Antonín Zápotocký), dnes zvané Důl Lazy. Ivan Landsmann, bývalý horník a posléze předák, představuje samorostlý fenomén díky svému debutu z roku 1999 Pestré vrstvy. Do divadelní podoby jej přetavil režisér Janusz Klimsza, který v 70. letech navštěvoval Polské gymnázium v Lazích, jen pár stovek metrů od šachty, kde Landsmann fáral, pochopitelně se neznali.
A o několik let později přibyl další spisovatel-horník z Dolu Antonín Zápotocký. Ladislav Vrchovský, divadelní kritik a také praktik. Na Ostravsko přišel ve svých patnácti letech. Píše o tom ve své právě vydané knize Z podzemí ke slunci. Pracoval v dole za to, že nesouhlasil se srpnovou okupací Československa v roce 1968.
Pod zemí prožil Vrchovský dvacet let. Jeho román je částečně autobiografický.
„Jde o příběh chlapce, který z Valašska přišel na Ostravsko, protože jeho otec byl v nelásce komunistického režimu, neb za války navázal kontakty se západním odbojem. To znamenalo, že po roce 1948 musel odejít z armády a byl mu vyměřen důchod asi 350 korun měsíčně. Zůstal mu jeden syn, kterého nemohl uživit ani na žádné střední škole. Ten jednou přišel domů a řekl, že podepsal smlouvu s OKD na deset let výměnou za oblečení a stravu zdarma, včetně možnosti studovat i vysokou školu. To říká fiktivní postava, ale já jsem to řekl svému otci, protože se mi to stalo,“ vyprávěl Vrchovský.
Inspiraci nacházeli na Dole Zápotocký
Na Dole Antonín Zápotocký se pravděpodobně potkával právě s Landsmannem, nevěděli ale o sobě. „Jak on, tak i já píšeme o stejných lidech, kteří na Dole Antonín Zápotocký pracovali. Třeba o bezpečnostním techniku Dugasovi. Dívali jsme se Landsmannem na stejná místa, procházeli stejnými chodbami. Chodil jsem s podmalovanýma očima jako ostatní kolegové,“ řekl Vrchovský.
Je těžké si představit, že by Landsmann i Vrchovský psali a vydávali v době svého rubačství, tedy v hluboké totalitě. Přesto v dávné minulosti existoval i jeden horník-básník, který toto naplnil. Spisovatel a básník říkající si Lev K. Karvinský (1893–1970). Bydlel v Lazích a vydal v Polské Ostravě v roce 1919 útlý sešit básní Písně horníka.
„Napsal jsem tyto verše pro ty, kteří v prachu a páchnoucím potu vlekou se se mnou po tmavých, dusných štolách, těm, kteří v černém království kopou po celý svůj život ‚démanty‘ zůstávajíce povždy chuďasy...,“ píše v jejím úvodu.
Kromě práce v dole hrál a režíroval v ochotnickém divadelním spolku Vojan v Lazích. Zakládal i plicní sanatorium v Jablunkově. Jeho verše jsou prosté, ani to nebrání v jejich působivosti: „Vidím je denně, ty tváře bledé / povadlé líce, ztrhané zraky. / Postavy zhrbené, stisknuté k zemi. / Na moři žití rozbité vraky.“
