Spolupracovník, se kterým trávil Sitai roky na dispečinku, odcházel do důchodu, a aby mohla karvinská organizace věnující se pětadvaceti mentálně handicapovaným žádat o příspěvky z Nadace OKD, musela mít nadále svého patrona mezi zaměstnanci těžařské firmy. „Vlastně se mě ani neptal, jestli to chci dělat, nebo ne, ale řekl, vezmeš si to tady na starost,“ říká s úsměvem Sitai.
Bývalý kolega si svého nástupce k dobročinnosti „vypiplával“ a snad i trochu testoval už předtím, než mu garantství skutečně předal. „O víkendech vařil do práce guláš a my jsme se mu na něj skládali po padesátikorunách. To, co se přes rok nasbíralo, jsme pak společně věnovali právě zmíněnému sdružení, které tamním dětem připravilo hru na hledání pokladu. Děcka si pak za ty nalezené padesátikoruny mohly koupit zmrzlinové poháry,“ vzpomíná muž.
Na co si chlapi na šachtě plácnou, to platí. Horník z Dětmarovic už tak šestým rokem jako garant pomáhá sdružení zařizovat vše potřebné. Od financování různých výletů po montování židlí. To přesto, že tam na rozdíl od svého předchůdce nemá své dítě.
„O to více si vážíme takových lidí, kteří nemají tyto problémy, a přesto jim není líto věnovat nám čas,“ podotýká předsedkyně SPMP Jiřina Roubalová, které do zařízení docházejí dva synové.
„Vyčistím si tady hlavu“
Právě Jiřina Roubalová a Jan Sitai jsou v častém kontaktu. Volají si, aby naplánovali další výlety, které organizace pro mentálně postižené děti i dospělé pravidelně pořádají.
„Za poslední dobu jsme byli například na Jesenicku, na Sovinci, Rožmberku. Vždy to jsou dvoudenní akce, které si můžeme dovolit financovat právě díky našemu patronovi,“ podotýká Roubalová.
Jan Sitai ale není jen pouhým prostředníkem, který na dálku pomáhá sdružení získávat peníze. Akcí SPMP se se svou partnerkou účastní a do karvinského střediska oba společně pravidelně docházejí. „Za těch šest let si tu člověk vytvoří kamarádská pouta a hlavně vyčistí hlavu. Bydlíme v Dětmarovicích a všechen náš volný čas se točí pořád jen okolo baráku. Tady je to zase něco jiného,“ vysvětluje důlní dispečer. Za svou dobrovolnickou činnost byl Jan Sitai před pár týdny OKD oceněn. Stal se Srdcařem roku.
Není to člověk, který by se vyžíval ve formálních chvilkách, a tak ho jeho přítelkyně musela přemlouvat, aby si ocenění vůbec šel převzít, ale zpětně je za to rád.
Nástupce už má vybraného
„Vážím sice skoro 90 kilo, ale chvíli jsem si připadal, že se vznáším. Byla to pro mě velká čest,“ říká.
Od chlapů na šachtě už, jak to tak bývá, schytal pár fórků, že se stal „mediální hvězdou“. „Čekal jsem, že se to asi objeví ve firemních novinách, ale netušil jsem, že hned další den přijdu do práce a budu viset na nástěnce. Někdo to vytáhl z Facebooku,“ líčí pobaveně dobrovolník.
Do čtyřiceti odpracovaných let na šachtě mu schází pouhý rok. Do důchodu už jen dva. I on tak bude brzy muset předat patronství nad karvinským sdružením nástupci. A i když na to má ještě relativně dost času, už má v hlavě vše připraveno. „Člověka mám vybraného. Nabídl jsem mu to a on řekl, že se mi vyjádří. Počítám, že si ještě sedneme, probereme to a já mu naznačím, co vše garantství obnáší,“ popisuje Sitai.
Od svého nástupce si slibuje, že do projektu vloží kus srdce, stejně jako to udělal on. „Hlavně nesmí člověk v podobném projektu sledovat své zájmy a nějaký vlastní prospěch z takové činnosti, protože to by se hned zklamal,“ dodává.
Sdružení, kterému předsedá Jiřina Roubalová, pro handicapované dvakrát až třikrát týdně připravuje odpoledne zaměřené buď na sport, vzdělání nebo ruční práce a organizuje výlety do okolí. Na jeho chodu se podílejí dobrovolníci, a to zejména z řad rodičů postižených dětí i dospělých. Rodiče si zde mohou také přijít pro radu.
