Plánovali náročný prvovýstup jihozápadní stěnou. „Říkali jsme si, že to bude sedmidenní lezení, ale nakonec jsme ve stěně byli téměř dva týdny,“ řekl Tomáš Petreček po návratu z Pákistánu.
Dodal, že pro oba to byla nejnáročnější expedice, kterou dosud podnikli. „První tři čtyři dny šlo všechno dobře, lezli jsme rychle a počasí nám taky přálo,“ uvedl Petreček.
„Před bivakem ve výšce sedm tisíc tři sta metrů jsme měli technické obtíže, kdy jsme museli překonat labyrint skalních komínů a koutů. Zvládli jsme to. Unavení a zmrzlí jsme začali kopat polici pro stan v sedmdesátistupňovém ledovém svahu.“
Na pokraji sil |
Také to se jim povedlo. Jenže v dalších dnech se změnilo počasí.
„Začalo silněji foukat, více sněžit a hodně se snížila viditelnost. Byli jsme nuceni zůstat na místě a přitom jsme zkoušeli výpady do stěny. Byla nám strašná zima. K tomu jsme přidržovali stan, abychom o něj nepřišli.“
Pobyt ve výšce nad sedm tisíc metrů, v takzvané zóně smrti, je pro tělo extrémně náročný. „Každý den, každá noc v té výšce znamená pro člověka úbytek až půl kila svalové hmoty. A my tam byli sedm nocí...,“ řekl horolezec. „Rychle nám ubývaly síly i zásoby jídla, které jsme měli zhruba na sedm dní.“
Satelitní telefon se vybil
Od meteorologů dostali zprávy, že se má počasí zlepšit, a tak čekali. Jenže klimatické podmínky se ještě zhoršily.
„Nebylo snadné se otočit, ale byli jsme ve velké výšce nestandardně dlouho, museli jsme se už vrátit,“ uvedl Tomáš Petreček. „Sestup byl o to horší, že jsme v některých místech museli zůstat i den, protože padaly velké laviny. Čekali jsme, až se situace uklidní.“
Sněžení a vítr jim znemožňovaly rychlý sestup z dva tisíce metrů vysoké stěny. Ke všemu se jim vybil satelitní telefon, takže na několik dní ztratili kontakt s okolím.
„Vraceli jsme se stejnou cestou, jakou jsme lezli nahoru. Slézání pozpátku bylo mnohem složitější než dostat se nahoru,“ popsal návrat Petreček. „Člověk musí dávat pozor při každém kroku. Za jeden sestup jich udělá desítky tisíc ve stále se měnících sněhových a ledových podmínkách. Na jištění není čas ani materiál. Jen několik délek se nám podařilo slanit.“
Hora nikam neuteče
Do základního tábora se horolezci dostali zhruba po čtyřech dnech. Pak mohli počítat ztráty. „Jedna termoska, která mi upadla, nějaké horolezecké vybavení, které jsme nechali ve stěně, a zničený stan,“ usmál se Tomáš Petreček.
Přiznal, že je docela zklamaný, že nebyli na vrcholu. „Ale ta hora tam zůstane, takže příští rok můžeme vyrazit znovu. Opravdu jsme udělali maximum, aby se nám prvovýstup povedl, ale bohužel.“
Tomáš Petreček si ale uvědomuje, že podstatné je, že se s Markem Holečkem ve zdraví vrátili domů.
