Jezdí zkoumat a objevovat zatopené podzemní prostory po celém světě, přesto jednou z jeho největších fascinací je moravský unikát – Hranická propast. Ostravský potápěč David Čani patří už třináct let k týmu, který se snaží změřit hloubku této propasti, často považované za nezměřitelnou.
Spolu s Polákem Krzysztofem Starnawskim se poslední roky snaží posunout měření za hranici 400 metrů. Zatím jim do ní chybí 16 metrů a pouhých osm metrů by stačilo na to, aby se Hranická propast mohla stát nejhlubší zatopenou jeskyní světa.
Jak jste se dostal k potápění v Hranické propasti?
Bylo to v roce 2003. Potápění v jeskyních mne vždy lákalo, proto jsem kontaktoval svého kamaráda Davida Skoumala, který v propasti už dříve dělal nějaké rekordní ponory. Ten mne seznámil se skupinou Hranický kras, která zde funguje, a začal jsem s ní spolupracovat. Nejprve jsem jim jen pomáhal a nosil výstroj, teprve po čtyřech letech jsem se dostal k tomu, abych se v propasti mohl konečně potápět. Dnes máme společně s Michalem Gubou činnost celé skupiny na starosti.
V poslední době se do průzkumu zapojil i polský potápěč Krzysztof Starnawski, který patří ve svém oboru k světové špičce. Jak tato spolupráce vznikla?
Když jsem chtěl začít s hlubšími ponory a hledal jsem někoho, kdo by do toho se mnou šel, mým vrstevníkům se do takových hloubek moc nechtělo. Zkusil jsem to i u starší generace, mých trenérů, ale ani oni už neměli ambice se do takových ponorů pouštět. Tak jsem se seznámil s Krzysztofem, který se takových hloubek nebojí. Zjistili jsme, že si dobře rozumíme nejen při práci pod vodou, ale i na suchu. Stali se z nás přátelé a spolupracujeme na řadě dalších projektů po celém světě.
Výsledkem vaší spolupráce je i projekt Krok za hranici 400 metrů, což je cíl, který se snažíte při měření hloubky propasti překonat...
Prakticky děláme stále to stejné, co jsme dělali vždycky, ale protože jsme se přiblížili k hloubce 400 metrů a dali jsme se dohromady s National Geographic, pojmenovali jsme to Krok za hranici 400 metrů. Díky Krzysztofovým ponorům jsme zde naměřili hloubku 384 metrů, což znamená, že nám chybí jen osm metrů k titulu nejhlubší zatopené jeskyně na světě. Prvenství zatím drží italská Pozzo del Merro nedaleko Říma, která má 392 metrů. Je to však náročné ohledně provedení, protože sestoupit do takových hloubek není snadné. Nyní spolupracujeme také s pražskou skupinou Brmlab, která nám pomáhá vytvořit miniponorku, jež nám pomůže zmapovat zmíněné hloubky, protože ty už jsou za hranicí, kam se mohou potápěči dostat.
A jak hluboko se vlastně potápěči dostanou?
Krzysztof je schopný – jako jeden z asi jen tří lidí na světě – ponořit se do 260 metrů (loni se dostal až do 265 metrů – pozn. red.), dále pak musí měřit sondou. Navíc je výjimečný tím, že v té hloubce dokáže nějakou dobu pobýt a pracovat. Jeden z problémů Hranické propasti spočívá v tom, že celou dobu eroduje, a tím pádem se pořád mění. Posouvají se tam kamenné bloky, sedimenty, napadané klády. Když máme podle sond vytipovaný sklon dna, který padá dolů a kde by se tudíž dalo měřit, tak se nám například při posledním průzkumu stalo, že se z hloubky okolo 200 metrů uvolnil špunt tvořený kamením a dřevem a spadl do hloubky, kterou jsme měli vytipovanou k měření. Musíme tedy měření posouvat jinam. Pro potápěče, jenž se v té hloubce nachází, to znamená, že musí hledat jiné vhodné místo k měření. Při členitém profilu propasti je to velmi složité. Dá se říct, že to zkoumání je na hranici lidských limitů.
Vy Krzysztofu Starnawskému při ponorech asistujete. Jaká je vaše role?Potápím se zhruba do 150 metrů, pod tuto hranici totiž dokáže jít na světě jen málo potápěčů, včetně Krzysztofa. Nesu mu tam záložní věci a kontroluji, jestli je v pořádku a jestli má dost dýchací směsi. Ale i to je dost náročné. Je třeba dobře odhadnout, kdy se bude vracet, protože delší pobyt je i v těch 150 metrech hodně náročný a nepříjemný. V padesáti metrech se přidávají další potápěči, ti se pak střídají a hlídají například, abychom při výstupu neusnuli.
Takže kdyby měl problémy s výstupem, tak jste ten, který mu má pomoci?
To je velmi těžké. V těchto hloubkách platí prakticky to samé, co u horolezců ve výškách nad sedm tisíc metrů. Že na pokus o záchranu života jiného člověka by zřejmě doplatil i zachránce. Naštěstí se nic takového nestalo a doufám, že ani nestane. Nechtěl bych se dostat do situace, kdy bych se musel rozhodovat, zda mu pomoci, či ne.
Zmínil jste různá specifika Hranické propasti. Jaké jiné záludnosti tam na potápěče čekají?
Propast je výjimečná tím, že tam není standardní voda, ale kyselka, tedy voda sycená kysličníkem uhličitým. Při hloubkových ponorech je to nepříjemné, další obtíž navíc. Štípe to, natékají rty a ani při pobytu v dekompresním stanu si člověk nemůže sundat masku, protože i ve stanu je atmosféra nasycená kysličníkem. Jsou zde navíc problémy s viditelností. Teď naposledy se nám stalo, že jsme přijeli kvůli ponorům a museli jsme to vzdát, protože ve vodě byla velmi špatná viditelnost. Desítky let se přitom odborníci snaží zjistit, proč tomu tak je. Faktorů, které to ovlivňují, je několik. Jedním z nich je působení vnějšího tlaku, dalším jsou otřesy z blízkého lomu a také propojení propasti s blízkou řekou Bečvou, o němž také dodnes přesně nevíme, jak funguje.
Propast je tedy plná i vědeckých záhad?
Ano, málokdo přitom ví, že měření hloubky je asi jen dvacet procent činnosti, kterou zde děláme. Větší část tvoří odebírání vzorků a pomoc při různých vědeckých výzkumech, jichž zde bylo za ty roky nespočetně. Jedním z posledních projektů je Expedice Neuron, v jejímž čele stojí Helena Vysoká, která zkoumá vodu v propasti. V hloubce 250 metrů se zde totiž nachází stejná voda, jakou jinde najdeme v hloubkách deseti kilometrů.
Tušíte, jaká může být skutečná hloubka?
Jak jsem říkal, kvůli členitému profilu je měření velmi složité. Vrty v Hranickém krasu, kde se propast nachází, ale ukazují, že zdejší vápencový masiv sahá až čtyři kilometry hluboko. Stejně hluboko může jít i propast. Všechno nasvědčuje tomu, že by měla být obrovská. Navíc jeskyně vznikají odspodu, takže čím blíže k povrchu, tím užší ten prostor je. To se prokazuje i v té propasti, kde jsou v hloubkách širší rozměry a další boční prostory.
Nehrozí, že pokud se Hranická propast stane nejhlubší zatopenou jeskyní na světě, bude z ní vyhledávaný cíl potápěčů z celého světa?
Zájem o tuto lokalitu je obrovský už teď. Je to ale limitováno tím, že se jedná o chráněnou oblast a veškerá činnost, která se zde provádí, musí být povolena ministerstvem životního prostředí. To nám ale uděluje výjimku, takže jediní, kdo se zde může potápět, jsou členové Hranického krasu nebo spřátelené duše, potápěči, kteří mají pro výzkum propasti nějaký přínos. Takže že by se propast stala cílem těch, kdo jen chtějí další potápěčský zářez, nehrozí.
Propast ale není jediným místem vašich průzkumů – pokud vím, jezdíte za nimi do celého světa.
Spolu s Krzysztofem Starnawskim provádíme explorační činnost i jinde. Často jezdíme do italských nebo francouzských jeskyní, nyní se chystáme více zmapovat některé podzemní lokality v Mexiku. Je to úžasné, dostat se jako první do míst, kam dosud žádný člověk nevkročil, zdokumentovat je, přijít z nich s fotkami a videi. Jeskyně přitom takových míst k objevování skýtají stále dost.
Máte nějakou vysněnou metu?
To je celkem jednoduché. Jak říká jeden můj kamarád patolog: stejný počet zanoření a vynoření.
