Dvě čtyřčlenné rodiny iráckých uprchlíků z původních čtyř zůstaly do současnosti v Českém Těšíně. Ostatní Iráčané se vrátili do své vlasti.
„Jednak někteří brali Česko jako přestupní stanici na Západ a zjistili, že ekonomicky si zde nepomohou. A také místa, odkud utekli, byla osvobozena, takže se rozhodli vrátit,“ vysvětlil Václav Radoš, který v rámci projektu „Doma“ Diakonie Českobratrské církve evangelické pomáhá iráckým uprchlíkům zapojit se do života v české společnosti a místní komunitě.
Do Českého Těšína se přesunulo na jaře předminulého roku devatenáct iráckých křesťanů, zůstalo jich osm. V prvním roce držela nad rodinami uprchlíků ochrannou ruku Slezská diakonie a nadace Generace 21. Pak už se o sebe rodiny musely postarat převážně samy.
S tím ještě kvůli kulturním odlišnostem občas bojují. „Zvykají si na zdejší právní systém. Že třeba musí pravidelně docházet na úřady, dokládat formuláře. Ale i na pravidelný pracovní rytmus, že musí chodit do práce na osm hodin a podobně,“ říká Radoš, který se s nimi pravidelně vídá.
S češtinou si lépe poradili mladší členové komunity
Práci se ale nevyhýbají. Tři z mužů pracují v těšínském kebab bistru, další je truhlář. Ženy se starají o domácnost či si doplňují vzdělání, děti docházejí do tamních škol. Právě mladší z Iráčanů si vědí víc rady s češtinou než starší rodinní příslušníci.
Jeden z nich se díky dobré znalosti jazyka před časem dostal na střední zdravotní školu. V mladších Iráčanech je také větší odhodlání v Česku zůstat. Zda se v Česku ale zbylá osmička uprchlíků usídlí natrvalo, to podle Radoše zatím nelze předvídat.
Do Prahy a Českého Těšína přicestovalo v rámci projektu téměř devadesát uprchlíků utíkajících před takzvaným Islámským státem. Větší část z nich se vrátila domů.
„Lidé, kteří tady přicestovali, byli v Iráku bezprostředně ohroženi na životech, měli zkušenost z uprchlických táborů, takže za zázemí byli velmi vděční. Po čase ale lidé zjišťují, že jsou na domovinu fixováni víc, než předpokládali. Měl jsem zkušenost s rodinou v Brně, kde se dědeček rozhodl, že chce umřít doma, a rodina ho do vlasti následovala. U nich je to samozřejmá povinnost,“ uvedl před časem Daniel Žingor z nadace Generace 21.
Iráčtí uprchlíci při výuce češtiny v květnu 2016:
