Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Když se paluba hodně naklání, přivážu hrnec za ucho, říká kuchař z lodi

  17:55aktualizováno  17:55
Kuchař Ivo Pokluda v rozhovoru mimo jiné přibližuje, jaké to je vařit na historické plachetnici La Grace. Jídlo připravuje třikrát denně. Někdy i v hodně složitých podmínkách, když loď zrovna pluje rozbouřeným mořem. Na vlny už si ale zvykl, takže nezvrací.

Kuchař Ivo Pokluda musí každý den uvařit tři chody na pirátské plachetnici La Grace. | foto: Vilém Pavlica

Vyučil se kuchařem. Kdysi vařil na mnoha turistických chatách v Beskydech. Stál také u zrodu populární hudební Hospůdky U Arnošta ve Frýdku-Místku. Většinu života však Ivo Pokluda strávil jako kuchař na lodi. Už sedm let je ve službách české historické plachetnice La Grace, která brázdí především Středomoří. Díky ní se však podíval i do Karibiku, kde se mu líbilo zatím nejvíce.

Fotogalerie

Co musí vyučený kuchař udělat pro to, aby mohl vařit na lodi? Je těžké se na nějakou dostat?
Faktem je, že na první loď jsem se dostal ještě za minulého režimu. Bylo to v roce 1988. Musel jsem ale o to žádat tři roky. V té době jsme doma měli dvě malé děti, takže soudruzi mě tehdy pustili. Nemuseli mít strach, že bych chtěl utéct. Tehdy jsem pracoval na československých velkých obchodních lodích až do roku 1992. Je třeba zdůraznit, že tenkrát jsme měli jedno z největších námořních loďstev. Dohromady třiadvacet velkých lodí. Pak nám ale celé loďstvo zprivatizoval Viktor Kožený a už nebylo na čem jezdit.

V roce 2011 jste se vrátil znovu na moře. Asi vám stále hodně chybělo, že?
Když jsme přestali provozovat hospodu U Arnošta, kterou jsme v roce 1994 s manželkou zakládali, dělal jsem nějakou dobu šéfkuchaře v Národním domě. Pořád mě to ale lákalo ještě na moře. Říkal jsem si, že neztvrdnu ve Frýdku až do důchodu. Chtěl jsem ještě něco vidět, něco zažít, zkrátka jsem chtěl ještě na loď.

A to se vám taky splnilo…
Zřejmě jsem byl ve správný čas na správném místě. Pirátskou plachetnici La Grace jsem si vygooglil. Poprvé šla na vodu v Egyptě na Mikuláše v roce 2010. Předtím se stavěla celé dva roky. V květnu 2011 jsem si zadal do Googlu slova loď, práce na lodi a další. Mimo jiné mi vyskočila i La Grace. Napsal jsem kapitánovi mail a za týden jsem byl na lodi v Itálii.

To šlo všechno tak rychle?
Někomu by to mohlo přijít až neuvěřitelné, ale bylo to tak. Nejprve jsem si to zkusil při týdenní plavbě. Pak jsem s nimi byl ještě o prázdninách kolem Elby, Sardinie. Střídal jsem se s manželkou kapitána, která na lodi také vařila. Ještě v září téhož roku jsme pluli do Karibiku, což je dodnes naše nejdelší plavba, která trvala tři čtvrtě roku.

To jste byl celou dobu na lodi?
Úplně celou ne. Na Vánoce jsem odletěl domů, ale loď zůstávala v Karibiku. Pak jsem na jaře letěl zpátky do Dominikánské republiky a následně jsme se lodí vraceli zpátky do Evropy. Od té doby jsem na La Grace sedm let.

Kam všude jezdíte? Jak vypadají vaše plavby?
Jezdíme různé závody historických plachetnic, na které se sjíždějí plachetnice z celého světa. V roce 2013 jsme porazili asi stovku různých lodí tohoto typu. Závody se jezdí co dva roky, dařilo se nám slušně i v roce 2015, ale třeba letos nám to nevyšlo vůbec. Pohybujeme se hlavně kolem Středozemního moře. Letos se však závod jel směrem na sever, kam se moc nejezdí. Pluli jsme okolo Norska, Finska, Dánska, Litvy, Skotska, Irska, projeli jsme i jezero Loch Ness. Nejvíce však jezdíme kolem Elby, Sardinie a Korsiky. Jedná se o pohodové plavby pro rodiče s dětmi, pro které pořádáme pirátské tábory přímo na lodi. Je o ně hodně velký zájem. Už teď máme vyprodanou celou sezonu 2018.

To zní hodně dobrodružně. Prožít prázdniny jako piráti by asi chtělo hodně dětí. Je to pravda?
To rozhodně. Je třeba si ale uvědomit, že se nejedná o tábor, kam člověk odloží děti a nemusí se o ně starat. Musí s nimi být rodič, který se o ně stará. Dětem dokážeme udělat pirátský program, na který do smrti nezapomenou. Pořádáme honby za pokladem, chodíme do jeskyně, navíc se všechno odehrává v pirátských kostýmech. Lidé už ví, že si mají přinést kostýmy. Jsem výstrojní náčelník, mám i půjčovnu kostýmů, takže ty, kteří kostýmy nemají, vystrojím.

Máte už nějaké osvědčené hry, které stále opakujete, nebo se děti mohou těšit vždycky na něco nového?
Stále je co vymýšlet. Děti jezdí na gumáku za motorovým člunem, skáčou z ráhna, na Elbě máme speciální místo, kde bivakujeme přes noc. Děti si postaví přístřešek z roští, založíme oheň, opečeme párky, maso, do rána tam bydlíme. Jsou tam doly, kde se těžily různé nerosty. Děti se tak chodí podívat do štol. Kromě toho lezou, tahají plachty, účastní se veškerého dění na lodi, myjí nádobí, škrábou brambory a mnoho dalšího.

Co všechno vlastně obnáší takový život na moři?
Záleží na tom, jak se na loď chcete vydat. Pokud si člověk zaplatí cestu jako kadet, tak si užije veškerého námořnického života. Pozná, k čemu slouží jaký špagát, jak se natahují plachty, a vůbec všechno, co souvisí s životem na moři. Proto je o tento způsob plavení se daleko větší zájem, než když si člověk zaplatí plavbu jako cestující, kdy se nechá obskakovat a celou dobu si válí šunky. Je to sice pohodlnější, ale nepozná opravdový námořnický život.

Když se budeme bavit konkrétně o práci kuchaře, zřejmě je to něco jiného, než když jste působil kupříkladu na chatách v Beskydech…
Většinou se střídáme po třech měsících. Tři měsíce jsem v práci každý den od rána do večera. Vstávám v sedm ráno. Na vaření nejsem sám, pomáhají mi kadeti, kteří loupou brambory, čistí cibuli, umývají nádobí. Pracují na směny. Tři jsou v kuchyni, další den zase tahají plachty nebo dělají něco jiného. Vždycky musíme připravit snídani, která se podává v osm hodin. V jednu je oběd a v šest nebo v sedm večeře. Člověk si musí zvyknout na to, že na lodi je všechno minimální, takže když jsou v kuchyni dva lidé, už je tam přeplněno.

A máte v kuchyni všechno, co potřebujete, když je v ní tak málo místa?
K práci mi nic nechybí. V kuchyni je elektrická trouba, ve které peču chleba, rohlíky, perníky či zákusky. Dále pětiplotýnkový vařič na plynovou bombu s tím, že na plotně jsou i zahrádky. Každá má svou, aby držela hrnec, když se dostaneme na rozbouřené moře. A pokud se loď hodně naklání, tak si hrnec přivážu za ucho k zahrádce a pak se už nehne. K dispozici je také mikrovlnka, velký mrazák i lednice.

Zmínil jste, že při velkých vlnách musíte hrnce přivázat k zahrádce na plotně. Musíte to dělat často?
Úplně ojedinělé to není. Při některých plavbách to s námi pořádně tříská někdy i tři nebo pět dní v kuse.

Zvykl jste si už na tyto podmínky?
Můžu říct, že už nezvracím. Jsou ale kapitáni, kteří jezdí třicet nebo čtyřicet let a zvrací stále. Někdo si zvykne, někdo ne. Tohle je hodně individuální. Když to s námi ale pořádně tříská, bolívá mě hlava. Mívám pocit, jako bych byl po opici, byť tomu tak není.

Co v takových bouřích vaříte?
Musím dělat to, co je technicky jednodušší. Určitě nebudu dělat lívance, to je nesmysl. Udělám třeba čočku s párkem. Další věc je, že polovina lidí nejí, když zvrací. Jídlo ale i tak musím navařit pro všechny. Kdo ho nejí ten den, nechá si ho třeba na ten další. Tak je to na lodi celkem běžné v takových podmínkách.

A jak je to vlastně se zásobami? Co všechno musíte nakoupit, než se s lodí vydáte na moře?
Když jsme ve Středozemí, jde o týdenní plavby. Posádky se mění vždycky o víkendu. Každou sobotu v přístavu nakupuju v supermarketu. Naplním šest až osm velkých nákupních vozíků věcmi za tisíc až patnáct set eur. Co druhý den jsme v nějakém portu, kde nakoupím čerstvé pečivo, bagetky, zeleninu. Když ale jedeme na dlouhé plavby, musím přemýšlet hodně dopředu, co budu potřebovat. Když jsme pluli přes Atlantik, poslední štace byly Kapverdy. Kupoval jsem tam obrovský pytel mouky, obrovský trs zelených banánů, které postupně dozrávaly, měli jsme útratu za osmdesát tisíc korun. Někde se na nás dívají jako na exoty. V přístavních městech se nikdo nediví, nikdo se na nic neptá.

Autor:


Nejčtenější

Autobusák dostal za vjetí na přejezd podmínku. Odvolali se on i žalobce

Autobus ve Frýdku-Místku vjel na přejezd těsně před vlakem

Podmínečný trest a zákaz řízení udělil soud 56letému muži, který letos v únoru ve Frýdku-Místku jako řidič autobusu...

Kdyby nastal blackout, na mytí i praní by lidem jako kdysi stačil popel

Na Kamenitém v Beskydech spolek Koliba s Václavem Michaličkou z Muzea...

Kdyby na dlouho vypadly dodávky elektřiny, poradili by si s tím lidé, kteří minulý týden vyrazili na horu Kamenitý v...



Muži vyrývají příběhy lidí do desek. Dřevěná fotoalba jsou hitem

Dominik Čermák (vlevo) a Jan Ševčík jsou úspěšnými výrobci a prodejci dřevěných...

Na začátku byznysu dvou mladých mužů byla spořivost jednoho z nich. Jan Ševčík šel do obchodu a chtěl si pořídit...

Ostravské stopy: Město vypadalo strašně. Špinavá katastrofa, vzpomíná Hryc

Slovenský herec Andrej Hryc má hodně zážitků i ze Stodolní ulice. Jenže jak...

Nejnovější slovenskou kinematografii přijel nedávno na festival Kino na hranici reprezentovat známý slovenský herec,...

Slavný stadion Bazaly v současné podobě končí. Bude se bourat tribuna

Vizualizace stadionu Bazaly po plánované přestavbě.

Do šesti týdnů by měla zmizet hlavní tribuna někdejšího stadionu ostravského Baníku na Bazalech. Město, kterému areál...

Další z rubriky

Soud zprostil trenéra Petrželu obžaloby z vyhrožování. Chyběl důkaz

Vlastimil Petržela, trenér Zlína

Okresní soud v Opavě ukončil případ dvou výhrůžných textových zpráv, které loni na jaře obdržel předseda představenstva...

V domech ostravského obvodu Jih budou kamery, i bez souhlasu nájemníků

Na vjezdy do zóny dohlíží kamery.

Ostravský obvod Jih, který vlastní 313 domů s 5 200 byty, umístí do desítek paneláků bezpečnostní kamery. Nájemníků se...

Speciální vlaky či autobusy. Colours of Ostrava nabízejí extra dopravu

První den multižánrového festivalu Colours of Ostrava. (19. července 2017)

Posílení tramvajové dopravy pro návštěvníky festivalu Colours of Ostrava je už tradicí, letos ale bude spojů o polovinu...

Najdete na iDNES.cz