Proto se nad slovními spojeními jako sněhová kalamita osmdesátiletý muž, který od narození žije 811 metrů vysoko na vrchu zvaném Loučka, usmívá. On musel vstávat ve tři čtvrtě na tři, aby stihl být na šest v Třineckých železárnách. Když bylo hodně sněhu, cesta zpět do kopce mu trvala skoro dvě hodiny.
„Tehdy ještě na Loučce bydlelo více lidí, takže úzký chodník, který jsme si vyznačili tyčemi, jsme společnými silami postupně udusávali. Když se však na chvíli oteplilo, změkl a propadal se také. Museli jsme šlapat nový vedle něj. Při silných zimách jsme často uvízli ve sněhu až po pás,“ vypráví senior.
Jeho otec byl horník a v té době ještě musel z Loučky chodit na vlak do sousedního Hrádku, čili ještě dál.
„Vzpomínám si, jak mu máma chystala ve čtvrt na tři ráno placky, aby se posilnil teplým jídlem. Elektřinu nám sem přivedli až v roce 1965, takže se všechno odehrávalo při petrolejce. Ještě horší situace nastala, když v zimě chvíli pršelo a pak to zmrzlo. Soused zkusil jít dolů a skoulel se po ledové stráni do lesa, odkud se dostal zpět jen s vypětím všech sil,“ popisuje Cieslar.
I on sám zažil jednou při návratu z odpolední směny krušnou chvilku. Tehdy se na Loučce přes léto ještě pásly krávy. Okusovaly mladé buky, a ty proto vypouštěly další a další větve do stran, až se z nich stala křovina s prázdným středem.
„Byla pod sněhem, když jsem se do ní propadl a okolní sníh mě zasypal. I baterka zmizela pod ním. Přes hodinu jsem se škrábal z té díry ven,“ vzpomíná Cieslar.
Ani dnes se není v zimě jednoduché na Loučku dostat. Tři a půl kilometru z centra obce vedou serpentiny na konečnou autobusu a dál musí 1,5 kilometru s převýšením místy 20 stupňů každý po svých.
Obec plánovala přidat ještě další zastávky nahoru, ovšem nakonec se tak nestalo. Trvale žijících lidí je na vrcholu kopce však už jen pět a všichni jsou senioři.
„Řidiče pluhu obdivuji. Je v tom kus umění“
„Cestu navazující na silnici vyorávají, ale kdyby z Loučky někdo musel do práce, stejně má smůlu, protože se tak děje až někdy v průběhu dne. Obdivuji řidiče pluhu, protože ty hromady sněhu před sebou neutlačí a musí to různě hrnout do stran. Je v tom kus umění,“ pochválí Cieslar, který si na sníh kolem domu pořídil frézu, protože když ho házel ručně, sjížděl mu zpět. Teď díky fréze alespoň vidí z okna.
V chalupě žije s postiženou manželkou, se kterou mu chodí pomáhat dvě dcery. Tvrdí, že si na náročné podmínky v kopci zvykl. „Pohled do údolí bych za nic nevyměnil, tam se ocitnu až po smrti,“ prohlašuje.
Do obchodu muž prakticky nemusí. Ovoce, zeleninu, brambory si přes rok vypěstuje, kysané zelí si našlape do bečky, vepřové a skopové má taky svoje a chleba si upeče.
„Dělám kváskový a ještě donedávna jsem si pěstoval i obilí. Pak mi ho začali likvidovat divočáci, proto si ho raději koupím a namelu. I dřevo na topení si zvládnu připravit sám,“ vykládá Cieslar, který se i přes svůj pokročilý věk občas postaví na lyže.
Do školy daleko, ale bylo to prima
Nejen dospělí do práce, i děti musely zdolávat dlouhé kilometry sněhem, aby se dostaly do školy, a někdy se sněhem prohrabávaly dokonce rukama. Například z Hrčavy, která leží v nadmořské výšce 600 metrů, šlapávaly děti čtyři kilometry dolů do Bukovce.
„Občas jsme si brávali lyže, ale převlečení ne. V šatně na topení za chvíli mokré věci uschly. A po škole nás učitel zhruba do půl trasy doprovázel, protože byla brzo tma,“ vybavuje si osmasedmdesátiletý Jindřich Vojkovský z Hrčavy.
Na dobu, kdy se musel pět kilometrů brodit se sourozenci sněhem, aby se mohl vzdělávat, rád vzpomíná i sedmatřicetiletý Marcel Wojtyla, který bydlí mezi horskými chatami Studeničné a Gírová asi 720 metrů nad mořem na polosamotě kousek od Hrčavy.
„Do první a druhé třídy jsme chodili po vrstevnici na Hrčavu a od třetí třídy dolů do Mostů u Jablunkova. Samozřejmě, že cesta bývala pod sněhem, ale my jsme si to užívali na saních. Bylo to prima a občas, když bylo sněhu příliš, jsme prostě nešli, stačila omluvenka,“ usmívá se Wojtyla.
