Detektiv či spíše kriminalista je pro ni vedlejší postava, rozhodující je naopak temná atmosféra. „Nechtěla jsem vytvořit žádného Sherlocka, pro mě jsou důležití pachatelé, detektiv je pro mě vedlejší postava,“ vysvětluje.
Jak to tedy je? Všude se o vás píše jako o nadějné autorce detektivek.
Ta první kniha je spíše sociodetektivka, kde je kriminální zápletka trochu rozmělněná, protože se hodně věnuju minulosti jednotlivých postav. U nové knihy Děti hněvu už jde o žánrově čistší detektivku, chtěla jsem si vyzkoušet, jestli to budu umět napsat. V obou však píšu i o tom, co mě občas štve, o lidech, co nostalgicky vzpomínají na minulý režim, nebo o novodobých elitách. Jedna z hlavních postav je člověk, který by měl být elitou, ale protože se narodil jako německý Žid, musel se potýkat s řadou osudových překážek, které ho nakonec odsunuly na okraj společnosti. Jedná se ale jen o vedlejší motiv, dominuje kriminální zápletka.
Co dělá detektivku detektivkou?
Je tam vražda.
Jenom jedna?
Více. Děj je rychlý, má spád, nezabíhá se do popisů, není to náročné čtení, nepouštím se do žádných úvah. Prostě to „odsejpá“.
Nela Rywiková Ostravská spisovatelka Nela Rywiková se synem.
|
Takže u prvotiny Dům číslo 6, která z vašeho pohledu detektivkou není, jste měla jiné ambice? Vytvořit něco nad rámec žánru?
Neměla jsme vůbec žádné ambice. Prostě jsem napsala příběh, který mě napadl, nakladatelství Host to zaujalo a kniha vyšla.
Ale přece jenom jste ji pro někoho psala, nebo ne?
Ani ne, píšu i do šuplíku. A abych řekla pravdu, psaní jsem se začala věnovat tak trochu z nudy. Už mě nebavilo chodit jenom do práce nebo do hospod. Hledala jsem nějakého koníčka, který by mě naplňoval a uklidnil.
Na záložce vaší prvotiny se píše, že pracujete na povídkové knížce o lidech z Beskydska. Od té doby uplynuly už tři roky a kniha zatím nikde. Co se s ní stalo?
Mám ji rozepsanou a nechávám ji uzrát. Nespěchám na ni, po delší době jsem ji otevřela a úplně přepsala. Ještě musím dodělat jednu povídku, pak ji možná pošlu do nakladatelství. Nejdříve jsem si chtěla zkusit právě tu detektivku. Taky se mi mezitím narodily dvě děti – a od té doby je vše obrovský zápas s časem, kdy si musím doslova urvat každou minutu. O nějakém kontinuálním psaní nemůže být ani řeč.
Když jsme u těch detektivek, tak v nich je vždy zásadní profese člověka, který po zločinu pátrá, kdo je to ve vašem případě?
Mám postavu Adama Vejnara, už je načrtnutý v první knížce.
A jakou má tedy profesi?
Kriminalista. V první knize pátrá na vlastní pěst, což je spíše nepravděpodobné, v praxi to tak nefunguje. V Dětech hněvu se snažím více přiblížit k reálné práci vyšetřujících kriminalistů.
Takže spíše než o příběhy s detektivy, jde o kriminálky?
Já v tom zas tak zásadní rozdíl nevidím.
To je škoda, protože třeba královna detektivek Agatha Christie psala o práci amatérů, detektivů pátrajících na vlastní pěst.
Já detektivky zrovna moc nečtu, ale nějak necíleně jsem do toho spadla. Od Agathy jsem četla jen dvě knihy, vybírám si náhodně či podle autorů, blízký mi je třeba Peter May nebo Asa Larsson.
Co takzvaná severská vlna detektivek?
Ty knížky mají perfektní pointu, vše je do detailu promyšlené, žádný motiv nevyjde na prázdno, výborný nápad, perfektní příběh, logická návaznost, navíc jsou opravdu dobře napsané. Svou popularitu si zaslouží, není to jen o reklamě.
Jak dalece se inspirujete skutečností?
Minimálně, spíše vůbec. Inspirují mě pouze občas někteří lidé, s nimiž se potkám.
A co ty vyšetřovací metody?
Seznámila jsem se s vedoucím odboru obecné kriminality, léta vyšetřoval vraždy. Vysvětlil mi trochu, jak to funguje. Některé případy, co zažil, jsou šílené, právě tím, že jsou skutečné. Normální smrtelník většinou ani nechce vědět, že v ulici vedle od domu, kde bydlí, našli znásilněnou upálenou a rozčtvrcenou ženu. Moje příběhy jsou vymyšlené, vycucané z prstu, vlastně pohádky pro dospělé, takže i ty vyšetřovací metody někdy nejsou úplně reálné. Smyslem je, aby se čtenář trochu bál, pak zavřel knihu a mohl jít spokojeně spát.
Přebal knihy Děti hněvu
Ale i tak, přestože nepopisujete skutečnost, tak používáte přece hororové prvky?
Každá detektivka je přece trochu horor, protože se tam vraždí. Skoro každá pohádka je horor. Pohádky bratři Grimmů, to je hrůza.
První detektivky psal autor hororů Edgar Poe. Je přirozené, že tyto styly mají k sobě blízko.
Z mého pohledu vnímám Dům číslo 6 a Děti hněvu celé jako horor, navíc trochu morbidní. Prostředí, v němž se mí hrdinové pohybují, kde a jak žijí, je většinou hrozné. Proto se to jmenuje Děti hněvu, postavy jsou obětí domácího násilí, ale třeba také společenského hněvu, zlosti, frustrace.
Vy vychováte dvě malé děti, copak jim čtete?
Karkulka je u nás hit.
Co čtete vy?
Pořád něco čtu, když mám čas. Teď mě hodně baví Michel Houellebecq. Kromě beletrie čtu i jiné věci.
Slyšela jste o detektivních, nebo spíše také kriminálních příbězích Richarda Skláře? Také se odehrávají v Ostravě. V té druhé řádí psychopat, který stahuje politiky doslova z lidské kůže... Vy už je dáváte rovnou preparovat.
Slyšela jsem o něm, ale musím si to teprve přečíst. Přiznám se, že autoři českých detektivek mě až tak nelákají...
A co Michal Sýkora, ten vám napsal docela pochvalnou hlášku.
Máme stejného vydavatele. Četla jsem od něj Modré stíny, líbí se mi, jak píše, je vtipný.
