Kromě toho, že baví děti i dospělé na různých akcích, tráví také hodně času v nemocnicích pod hlavičkou mezinárodní organizace Zdravotní klaun, kterou má Česko s 85 členy nejpočetnější v Evropě.
„Navštěvujeme oddělení, kde leží těžce nemocní malí pacienti. U dětí, které už nejde vyléčit a za nimiž nás nemocnice vyšle domů, jsme asi poslední, kdo je v životě rozesměje. Projekt se jmenuje Přezůvky máme,“ vykládají klauni.
Mezi zdravými dětmi je to podle nich rutina, v nemocnicích nikdy dopředu netuší, co je za dveřmi čeká.
„Musíme improvizovat, být empatičtí podle situace a stavu nemocného. Pokud se jedná o dítě cizí národnosti, jako berlička poslouží barvy, kouzla nebo hudba a zvuky. Jeden z nás začal navštěvovat i seniory. Tam se vztah mezi klaunem a pacientem buduje déle. Chvíli trvá získat si důvěru,“ popisují muži.
Čtyřiapadesátiletý Vašut a šestatřicetiletý Ševčík se dali dohromady zhruba před sedmi roky. „Sedli jsme si spolu mentalitou i viděním světa. Oba jsme pozitivně naladění, a to nejen v klaunské roli,“ shodují se.
Vašut jako mladý působil v dramatickém kroužku a snil o tom, že jednou bude mít svoje vlastní kočovné divadlo.
„Místo toho jsem opravoval lokomotivy, chvíli podnikal nebo pracoval na staveništi. Pak mě oslovil kolega, který věděl, že stále rád hraji, abych s ním chodil mezi děti jako klaun. Jsem šťastný, že jsem nabídku neodmítl,“ říká otec čtyř dětí Vašut, který se v nové roli našel stejně jako jeho mladší kolega, který po studiích působil jako vychovatel.
„Pak jsem se vydal na konkurz zdravotního klauna a uspěl. Můžu za oba podotknout, že se teď do práce těšíme a jsme v ní šťastní. Jsou období v roce, kdy se nezastavíme, jako karnevaly, plesy, dny dětí a podobně a pak přijde čas, kdy vystupujeme třeba jen během pátků a víkendů, ale uživit se tím dá,“ tvrdí Ševčík s tím, že každý klaun musí být originál, jinak by to ani klaun nebyl.
Proto jezdívají na mezinárodní workshopy, kde si své dovednosti předávají a dále se ve svých rolích vzdělávají.
I darebáci jí tátu záviděli
Jak vnímají profesi otců jejich děti? „Když jsem začínal, měl jsem pocit, že se za mě dcera trochu stydí. Tehdy byla v páté třídě, když jsme vystupovali právě v její škole. Vzhledem k tomu, že i ti největší darebáci byli nadšení a říkali, jak jí tátu závidí, nejistota z pohledu na mě zmizela,“ líčí Vašut.
Mladší kolega to měl jednodušší, jeho dvě děti berou klauna jako běžné zaměstnání, protože táta obléká legrační kostým od jejich narození.
Ani klaunům se nevyhýbají kuriózní situace. Například, když se ocitnou, aniž by to předem tušili, před publikem arménských dětí. „To nám dalo pěkně zabrat. Jiný humor, jiná mentalita, jazyková bariéra,“ vzpomínají.
„Pak jsme dorazili na svatbu, kde nám u dveří kameraman s fotografem sdělili, že došlo k hádce a rodiče nevěsty naštvaně odešli. Novomanželé je totiž pozvali jako na karneval a teprve na místě jim v maskách oznámili, že se vlastně berou. V sále vládla pohřební atmosféra. Co teď? Vypnuli jsme v hlavách civilní myšlení, oprostili se od toho, co se stalo a dali se do práce. Hřálo nás u srdce, když nám pak hosté vzkazovali, že jen díky nám, se dusno zlomilo,“ vzpomínají klauni.
Jedna z jejich pouček zní: „Problémy jsou náš chleba“. Tedy straní těm, kdo čelí nějakému skutečnému problému, a v rámci možností svého radostného řemesla se jim snaží všemi silami pomoci.
