V knize čtenáři najdou většinu ilustrací a obálek, které výtvarník pro nakladatelství vytvořil v letech 1927 až 1942. Slavnostní křest se uskutečnil ve Štramberku, kde malíř nějakou dobu žil a kde se nyní nachází jeho muzeum. Zúčastnili se jej i oba autoři publikace Ondřej Müller a Rostislav Walica.
Pro Ondřeje Müllera, který napsal většinu textů v knize, stál Zdeněk Burian u počátků jeho fascinace knižním světem. „Bylo to u prarodičů, kde nám babička předčítala z Patnáctiletého kapitána od Julese Vernea, z knihy, kterou ilustroval Zdeněk Burian. Babička nám vždy přečetla celou kapitolu a teprve potom nám dědeček dovolil prohlédnout si ilustrace. Možná právě tam se zrodil základ této publikace, která je nová v tom, že se na knihy díváme přes jejich ilustrátora,“ nastínil na začátku rozhovoru Müller, jenž je mimo jiné programovým ředitelem pro oblast beletrie v nakladatelství Albatros Media.
Kniha mapuje Burianovu práci pro nakladatelství Vilímek velmi podrobným způsobem. U jednotlivých autorů jsou například vypsány děje knih, které Burian ilustroval. To jste musel všechny přečíst?
Ano. Knihy jsem přečetl, nebo jsem je již znal z dřívějška a stačilo si je jen osvěžit v paměti. Zahrnuli jsme asi tři desítky knih, k nimž jsme se snažili sehnat všechny dostupné ilustrace. Byla to poměrně náročná práce, příprava knihy trvala tři roky.
Jak na vás někteří mnohdy již zapomenutí spisovatelé působili? Měli by i dnes šanci zaujmout čtenáře?
Některé tituly považuji do dnešních dnů za čtivé, ale možná je to i tím, že jsou pro mě nostalgickou vzpomínkou na dětství. Pokud by se někdo rozhodl některou z knih vydat, například nově romány Alexandra Dumase či Luigiho Motty, rozhodně by je musel znovu přeložit. Na druhou stranu ve výčtu knih v Dobrodružném světě Zdeňka Buriana nalezneme i klasiku, na kterou prach nesedá – Rudyarda Kiplinga či R. L. Stevensona.
Novinku jste křtili ve štramberském Muzeu Zdeňka Buriana. Podílelo se nějakým způsobem na jejím vzniku?
Se štramberským muzeem jsme spolupracovali velmi úzce. Jeho kurátor Aleš Durčák nám pomáhal coby velký znalec Burianova díla, množství informací v knize jsem s ním konzultoval. Spojil nás navíc se Zdeňkem Sedláčkem, který pracuje v Památníku národního písemnictví a spravuje fondy Zdeňka Buriana, a také nás zkontaktoval s komunitou burianologů. Překvapilo mne, jak jsou vstřícní a přátelští. Když se dozvěděli, že vzniká tato kniha, byli velmi ochotní nám pomáhat. Těší mě, že díky práci na knize jsem našel nové přátele a odborníky na dílo Zdeňka Buriana či na meziválečnou dobrodružnou literaturu, a velmi si jich vážím.
Mezi burianology jsou i vášniví sběratelé jeho děl. Pomohli například zapůjčením originálů, aby mohly být v knize reprodukovány?
Ano, sběratelé i nejrůznější galerie ochotně poskytli originály, aby mohly být otištěny v této knize.
Jaké vlastně bylo postavení nakladatelství Vilímek na tehdejším trhu?
Vilímek byl tehdy jedním z největších nakladatelů, jeho postavení bylo prioritní. Z hlediska technického zpracování knih patřil k nejlepším. Zdeněk Burian tak měl štěstí, že se jeho ilustrace objevovaly ve Vilímkových časopisech a knihách ve velmi dobré kvalitě. Lidé se v naší knize například dozvědí i to, jak redaktoři komunikovali se Zdeňkem Burianem, jací další ilustrátoři pro Vilímka pracovali, a také to, jak se Zdeněk Burian snažil od Vilímka oprostit, aby mohl pracovat pro jiné nakladatelství, třeba pro Toužimského a Moravce.
Většina ilustrací znázorňuje obzvláště dramatické pasáže textu. Jak tehdy fungovala ilustrátorská praxe? Mohl si ilustrátor sám vybírat, co ztvární, nebo to bylo zadání vydavatele? Lze to nějak srovnat s dnešní ilustrátorskou praxí?
Zdeněk Burian – alespoň dle korespondence s Vilímkem – dostával v případě obálky někdy relativně přesné zadání, co má na obálce být ztvárněno, například souboj pirátů, loď na moři a podobně. Párkrát mu však byla obálka vracena k přepracování. U ilustrací měl volnější ruku, povětšinou jen musel dodržet počet ilustrací a formát. Jak uvádíme v knize, redaktoři Burianovi někdy ve stránkových obtazích červeným inkoustem zatrhávali pasáže, které jsou zajímavé pro ilustraci. Kupodivu tento způsob docela odpovídá současné ilustrátorské praxi, ale každý nakladatel pracuje samozřejmě trochu jinak. Jediné, co se změnilo, je to, že v době internetu se nejednou autor spojí přímo s ilustrátorem a řeší obrazový doprovod k textu společně.
Dnes už podobný segment dobrodružné literatury pro mladé čtenáře téměř vymizel. Dá se z pohledu nakladatele popsat, kdy a jak tento druh literatury začal ztrácet své příznivce, případně proč?
Dnešní dobrodružná literatura se značně odlišuje od toho, co bylo obsahem například edice KOD – Knihy odvahy a dobrodružství. Exotika dalekých krajů, cestovatelů a indiánů mizí, daleko spíše se objevují kouzla a magie, nejrůznější spiknutí a tajné organizace, tajuplné artefakty, špioni a mystika, ale také dokonalá technika zneužitá nebezpečnými padouchy. Vymizel též poznávací charakter dobrodružné literatury, protože vše o cizích zemích lze najít na internetu a v jediném okamžiku můžeme na monitoru nahlédnout do mořských hlubin stejně jako do polárních pustin. Exotiku edice KOD vytlačila všudypřítomná „exotika“ internetu a též fantasy literatura, která namísto jediné daleké krajiny projektuje celé tajuplné světy s komplikovanými strukturami, podivuhodnými ekosystémy a zvláštnostmi.
