Z Poličky do Třince jsou to autem zhruba tři hodiny. I takovou vzdálenost je ochotna každý měsíc překonat rodina ze zmíněného východočeského městečka, aby si mohla půjčit knihy v třinecké knihovně.
„Říkají, že k nám s dětmi chodí proto, že jsme nejlepší. Ptala jsem se, proč zrovna my, ale moc jsem se toho zatím nedozvěděla,“ říká s úsměvem ředitelka knihovny Martina Wolna.
Když jsem přicházel do vaší knihovny, upoutal mne u vchodu billboard s výčtem cen, které jste získali. Jak se to podařilo?
Myslím, že je to lidmi. Je to týmem, který je neuvěřitelně nadšený, je to mladý tým, který je otevřený něco nového zkoušet, učit se, hledat nové cesty, ke kterým třeba ostatní nemají odvahu. Konkrétně tu poslední cenu jsme dostali za práci s dětmi a mladými lidmi.
Jak u vás ta práce s dětmi vypadá, když stála za ocenění?
Do knihovny jsem nastoupila v roce 1998. Byla jsem mladá a hledala jsem, co nového by se dalo dělat a kam by se knihovna mohla posouvat. Práce s dětmi byla už tehdy velkým tématem a já jsem v ní viděla neuvěřitelné možnosti. Věděla jsem, že musíme změnit jednak oblast spolupráce se školami, a také jsme chtěli nabídnout dětem něco navíc mimo školu i naše běžné služby. To také nebylo v té době zvykem, že by knihovna byla místem dění pro děti, rodiny a obyvatele města. Abychom to nějak dotáhli, museli jsme se tomu začít věnovat systematicky. Mám štěstí na lidi, kteří tomu rozumějí a jsou schopni to posunout dále. Velkou roli hrála Marika Zadembská, která u nás vede oddělení pro děti.
Jak jste se vypořádali se spoluprací se školami?
Není to určitě nové téma, knihovny s ním pracovaly už v dobách totality. Ale tehdy se to nějak nastavilo a od té doby se to příliš nezměnilo. Proto jsme hledali způsob práce se školami, aby pro ně měl přínos. Zjistili jsme, že musíme nabídnout něco více než předčítání z knihy. Začali jsme naše lekce budovat na metodách kritického myšlení.
Ředitelka oceňované knihovny v Třinci Martina Wolna
To je téma, o kterém se více mluví až v posledních letech. Jak jste to pojali vy?
Rozhodli jsme se, že budeme děti učit, jak pracovat s textem, jak ho hodnotit, jak nenaletět kdečemu. První etapa byla zaměřená na školení knihovníků a pedagogů. Ve druhé už se to zaměřilo na předávání získaných znalostí dětem. Vytvořili jsme například projekt Čtenářský metr, který vznikl na základě naší dlouhodobé snahy doporučovat kvalitní literaturu. Hledali jsme mezi tím množstvím, co teď vychází, to nejlepší. Chtěli jsme to přinést lidem domů, ať to mají co nejjednodušší, nemusí třeba hledat nějaké recenze.
Je to opravdu koncipované jako metr, ale ne podle výšky, ale podle věku dítěte. S přečtením každé knihy čtenář roste. Pro každou věkovou kategorii je tam několik zajímavých titulů. Je to výsledek asi roční práce knihovníků a pedagogů, kteří v první fázi vybrali asi tři sta knih, ale na metr se jich vešlo asi jen padesát. Když jsme přemýšleli, co s tím dál, vznikla i aplikace, kde už je všech tři sta knih. A máme dokonce i polskou verzi.
Cenu jste dostali za rok, kdy činnost knihoven značně omezila koronavirová pandemie...
Naše pracovníky jsem nominovala právě za jejich činnost v době pandemie. Nejprve jsme předpokládali, že část jich bude doma a část v knihovně, že se budou střídat. Ale oni ne, že chtějí být v práci. A hledali způsob, jak být lidem prospěšní, jak jim pomoci. V lockdownu třeba vymysleli, že tradiční Noc s Andersenem udělají online. Mělo to takový úspěch, že jsme u toho formátu zůstali i nadále.
Je to celorepublikově známá akce, ale běžně se jí mohlo účastnit maximálně dvacet dětí, více jich v knihovně přespat nemůže. Ostatní jim přitom závidí, že se na ně nedostane. A my jsme zjistili, že si tu akci můžou užít doma se svou rodinou a že to není jen pro dvacet rodin, ale třeba pro sto, a že to není omezené jen územím našeho města. Nadšené byly i maminky, které to mohly poprvé zažít se svými dětmi, když se dění přeneslo přímo do rodin. Doteď si myslím, že je to geniální nápad, že je to využití příležitostí, které ta krize přinesla.
Webové stránky knihovny v Třinci |
Jak jinak jste těch příležitostí využili?
Například jsme online lidem doporučovali, co číst, abychom jim aspoň nějak byli nablízku. Loni jsme byli zavřeni už od října, v lednu jsme viděli, že vyhlídky na zlepšení nejsou, ale bylo umožněno bezkontaktní půjčování knih. Napadlo nás k tomu použít nevyužité šatní skříňky. Lidé si objednali knihy online, my jsme jim je připravili do balíčku a ten jsme jim dali do boxu v šatní skříni. Čtenář dostal číslo boxu a šel si knihy vyzvednout. Byl o to velký zájem, jezdili k nám i lidé z Českého Těšína, kde knihovna nepůjčovala vůbec.
Nakonec s tím bylo obrovské množství práce, protože nachystat sto balíčků denně bylo logisticky velmi náročné. Pomáhal, kdo měl nohy i ruce, a kdosi, když viděl, co se u nás děje, nám říkal: Vy jste tady jako v Amazonu.
Pomáhali jste údajně i s výukou.
Když jsme v lockdownu viděli, kolik mají učitelky práce, rozhodli jsme se pomoci s online výukou. Učitelkám se ulevilo, pro děti to bylo zpestření. Pak jsme viděli, že to dělá jen málo knihoven, tak jsme udělali online seminář, aby viděli, že to není žádná věda. Rozhodli se, že to zkusí, a začali to dělat také.
Vrací se vám taková práce s dětmi? Zůstávají i v období puberty, kdy podle statistik velká část přestává tolik číst?
Pokles máme v tomto věku podobně jako všechny knihovny, ale je to lepší než jinde. Kromě dětského totiž máme i oddělení pro mladé. To je věková skupina, se kterou knihovny nejsou moc zvyklé pracovat. My jsme loni oslavili jeho desáté výročí. Jmenuje se to M klub, ale je to pořád knihovna určená čtenářům ve věku od dvanácti do pětadvaceti let. Dnes už v ostatních knihovnách takové zóny přibývají, ale opravdu jen pomalu.
Jak se zrodil nápad udělat oddělení pro mladé?
Když vám chodí do knihovny dvacet procent obyvatel, je to považované za dobrou situaci. Ale co těch zbylých osmdesát? Vaše povinnost je najít si k nim nějak cestu a u těch mladých lidí mi to přišlo nejlogičtější. Chodili do knihovny jako děti, bylo jim v ní dobře, proč by tedy měli důvod odcházet, když začnou dospívat. Pracujeme s nimi a je to úplně jiné než s dětmi. Máme třeba dobrovolnické centrum, kde se mohou zapojit do různých aktivit.
Například?
Třeba během lockdownu pomáhali v knihovně doučovat děti. Spolupracovali jsme s nízkoprahovým kruhem a sociálním odborem, takže jsme věděli o dětech, které mají problém, půjčovali jsme třeba notebooky do rodin, kde tuto techniku nemají, ve druhé fázi jsme jim poskytli i dobrovolníky z řad mladých lidí, kteří pomáhali s doučováním, protože po tom byla velká poptávka. Mladí v knihovně je velké téma, pořádali jsme letos o tom celostátní seminář. Protože mladí lidé mohou přinášet knihovnám velké podněty a inspiraci. Stačí jim k tomu nabídnout i jiné aktivity a je možné je udržet. To ale nepočítám ty poflakující se mladé, kteří se teď po lockdownu vynořili v ulicích.
Ty zřejmě zaregistroval každý…
Je vidět, že byli dva roky bez nějakých hranic, a je to poznat. Myslím, že jedním z dopadů covidu budou následky na dětech, které bude společnost ještě dlouho řešit. Oni jsou hrozně citliví, často se stydí, ale i v knihovně můžou najít bezpečné zázemí a prostor, aby získali sebevědomí a mohli se nějak rozvíjet. Děláme třeba festival Jeden svět a oni se mohou zapojit jako dobrovolníci nebo pomáhají jiným dětem. Bereme, že dobrovolnictví pro ně může být cestou osobnostního rozvoje.
Vypadá to, že se moc ve svých plánech nezastavujete?
Plány máme, ale řekla bych, že se i trochu vezeme. Sledujeme nové trendy, a když vidíme, že to má smysl, tak se do toho taky pustíme. Teď jsou podle nás hodně zajímaví roboti. Byli jsme jedna z prvních knihoven, která je pořídila, teď máme programy pro děti i rodiče, kde si je mohou zkoušet programovat a hrát si s nimi. Chceme nějak restartovat i hlavní službu půjčování knížek, aby v tom byli lidé více samostatní. Aby si vybrali a půjčili knihy, aniž by potřebovali knihovníka, aby jim to odpípal. Knihovník by měl spíše fungovat jako odborník, který lidem poradí, nasměruje je.
Takže něco jako samoobslužné pokladny v supermarketech?
Ano. Samoobslužný systém máme už sedm let, ale využívá ho jen málo lidí. Chceme na ně tlačit, aby to využívali více. My se chceme rozvíjet, pracovníků nám ale přibývat nebude, proto musíme najít způsob, jak ty lidi přesunout jinam, kde je potřebujeme.
