Spisovatel nyní u jednoho z velkých knihkupectví figuruje u myslivecké beletrie na čtvrtém místě v prodejnosti a v první desítce top autorů.
„Mixuji nejen zážitky z lesa, ale i střípky ze života na samotě, na vesnici či vzpomínky na zajímavé lidi, s nimiž jsem se setkal,“ líčí Sztwiertnia.
Fotogalerie |
„V těžkých životních situacích mi přepis mých osmi loveckých deníků umožnil utéct z reality. Čerpal jsem z nich, a proto jsem dokázal u jednotlivých příběhů přesně popsat, jaké bylo ten den počasí nebo kde přesně se odehrál. Všechny mé povídky jsou autentické.“
Sztwiertnia vystudoval vysokou lesnickou školu a nejdříve krátce působil na polesí v Dolní Lomné na Frýdecko-Místecku, pak jedenáct let v Jeseníkách. Tam našel svoji lásku – tetřevy, kterým věnoval i svou první knihu Loučení s tetřevy.
„V 80. letech minulého století nebylo tak těžké setkat se s tetřevem nebo s tetřívkem. Existovaly ještě zbytky původních horských lesů, ve kterých tato vzácná zvěř žila,“ říká spisovatel, který se dodnes zajímá o ochranu a návrat tetřevů do přírody a spolupracuje s odchovnou v polské Visle.
„Sleduji jejich úsilí. Stali se nejúspěšnějším centrem umělého chovu tetřeva ve střední Evropě. Přišli totiž na to, proč draze nakoupená a dovážená tetřeví kuřata ze Skandinávie po odchovu v zajetí a vypuštění do přírody nepřežijí první zimu. Bývala ve voliéře krmená pouze granulemi a jejich trávicí trakt se nepřizpůsobil přirozené potravě z jehličí a pupenů, na kterou si musejí zvykat už od mala. To se stalo alfou a omegou tamního úspěšného umělého odchovu.“
Smutné verše od předchůdce
V časech, kdy pracoval v Jeseníkách, bývaly podle něj lesy plné jelení zvěře i kamzíků.
„Nejlepší jelení říjiště bylo v zaobleném vrcholu Dlouhých strání, kde je dnes přečerpávací vodní elektrárna. K srdci mi přirostlo i prameniště řeky Hučivá Desná. Toto místo bylo tokaništěm tetřevů a v době říje křižovatkou jeleních cest,“ poznamená muž.
Jeleni byli po tetřevech lesníkovou druhou vášní. I proto jim věnoval několik povídek. V dalším jesenickém příběhu se zase autor zaměřil na německé nápisy vyryté do dřevěných stěn hájenky. Sztwiertnia nad vzkazy a smutnými verši dumal a divil se, proč jsou psané zřejmě roztřesenou rukou.
„Pak jsem si všiml roku 1946 pod nimi a došlo mi to. S místem, které si zamiloval, se tehdy loučil můj německý předchůdce. Jelikož ho musel opustit nedobrovolně s vlnou odsunu německého obyvatelstva, do zpěvu mu nebylo,“ podotýká spisovatel.
Z Jeseníků Sztwiertnia přesídlil jako polesný na Vysočinu a teprve pár let před důchodem se vrátil do svého rodiště na Třinecko. Kniha Loučení s tetřevy je součásti trilogie, do níž patří ještě Lovy v Jeseníkách a na Vysočině a Myslivost s kamerou i s puškou.
Poté následovaly kniha Z vrchoviny a hor. Každá z nich obsahuje 19 příběhů, v té poslední bude o dvě povídky více. Podtitulem každé povídky je vždy časová i prostorová lokalizace.
