Petr Orel vede bartošovickou stanici od roku 1992.

Petr Orel vede bartošovickou stanici od roku 1992. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Lidé zájem o zvěř někdy trochu přehánějí, říká vedoucí záchranné stanice

  • 9
Rekordní příjem zvířat, mimořádný zájem veřejnosti o novou expozici. Stanice na záchranu živočichů v Bartošovicích na Novojičínsku má za sebou náročný rok plný radosti, ale také ztrát.

Zvířecí nemocnice. Tak se občas přezdívá, byť nepřesně, Stanici na záchranu volně žijících živočichů v Bartošovicích na Novojičínsku. Pracovníci zařízení však nejen léčí volně žijící živočichy, ale také se věnují ekologické výchově a osvětě. K tomu všemu ještě naplňují řadu projektů. „Práci zvládáme, ale někdy to je opravdu na hraně,“ říká vedoucí bartošovické stanice Petr Orel.

Jaký byl téměř uplynulý rok z pohledu záchrany zvířat?
V příjmu zvěře letos nejspíše překonáme historický rekord. Už nyní máme 1 500 příjmů a oproti loňsku přijmeme tak o padesát až šedesát zvířat více. Stále to narůstá.

Záchranná stanice

Stanice na záchranu volně žijících živočichů v Bartošovicích na Novojičínsku vznikla už v roce 1983, od roku 1992 areál provozuje Český svaz ochránců přírody v Novém Jičíně.

Ve zhruba tříhektarovém areálu se zaměřuje na léčbu handicapovaných zvířat z lesů a luk, do přírody se daří vrátit asi 55 až 60 procent zvířecích pacientů. Provozuje vlastní centrum ekologické výchovy, letos modernizované.

Čím je to způsobeno?
Do jisté míry to je dáno známostí stanice ve veřejnosti. Stále více lidí si také všímá života kolem sebe. Jsme rádi, někdy to však trochu přehánějí. Sice se jim snažíme vysvětlit, že často například zdánlivě opuštěná mláďata přinášejí zbytečně, ale ne vždy se nám to daří.

Ale to je přeci pozitivní, když se lidé snaží zvěři pomoci…
To jistě, jsme rádi, že mnoho lidí je takových. Pohled veřejnosti na přírodu se zlepšuje, mnozí se chovají ekologicky. Paradoxně však naopak možná přibývá až přecitlivělých lidí, což také není úplně dobře. Nelze zachránit všechno a občas to ani nemá smysl. Tak to vnímám já.

Co z minulých let vím, tak právě před zimou čelíte invazi přivezených ježků…
A letos to není jiné. Byl příznivý podzim, hodně podzimních vrhů a tím pádem lidé někdy sbírají ježky jako houby. Nyní jich máme v držení už zhruba 150 exemplářů. Bylo by jich mnohem více, ale už se nám podařilo řadu ježků vykrmit do váhy, aby mohli jít ven zimovat.

Důležitým okamžikem jistě bylo květnové otevření nového návštěvnického centra v Domě Poodří.
Ano, to bylo opravdu zásadní. Šlo o investiční akci za více než osm milionů, což přineslo i mnoho byrokracie a vše nám dalo hodně zabrat. Návštěvnické centrum se však lidem hodně líbí. Nemáme negativní reakce, jen pozitivní. Od 17. května, kdy jsme středisko otevřeli, jsme dosáhli počtu přes devět tisíc návštěvníků, což považujeme za skvělé číslo. A to i když jsme měli kvůli dobudování centra o měsíc a půl kratší návštěvnickou sezonu. Navíc většinu srpna bylo nepříznivé počasí. I tak byl zájem poměrně velký, jen o sobotách a nedělích bychom uvítali větší návštěvnost.

Jeden muž stanici odkázal šest set tisíc

To asi musí být personálně hodně náročné.
To v každém případě. Je to tak na doraz, abychom zabezpečili provoz, relativně nepřetržitý denní provoz. Nikoliv noční, i když řada lidí si myslí opak.

Jak to myslíte?
Poměrně často se stává, že volá někdo v noci. Jenže nemáme pracovníky, kteří by drželi noční službu. Nejsme záchranka. To si mnozí neuvědomují. Našim největším problémem je z hlediska financování provozu sehnat peníze na mzdy. Amatérsky se tato práce nedá dělat.

Jak se provoz záchranná stanice financuje?
Jednu třetinu financí, co potřebujeme na provoz, tak získáváme od samospráv – obecních, městských i krajských. Největším donátorem je moravskoslezský krajský úřad. Nějakých dvacet procent činí peníze od státu prostřednictvím Agentury ochrany krajiny a přírody a ten zbytek to jsou různé projekty před nadace, fondy, evropské dotace a podobně. Pět procent z rozpočtu pak jsou dary od soukromých subkjektů, od lidí, částečně se nám v této oblasti daří nárůst, snažíme s dárci komunikovat a informovat je o dění ve stanici. Dokonce jsme letos získali i dědictví, což bývá v západních zemích často stěžejní záležitost v případě financování aktivit na ochranu přírody, ale u nás se něco takového teprve rozvíjí.

Vedoucí stanice na záchranu živočichů v Bartošovicích Petr Orel a pracovnice stanice Zuzana Novotná se vzácnými, leč zraněnými puštíky bělavými.

Dědictví jako zdroj příjmu? Jak to funguje?
V tomto případě to dokonce bylo šest set tisíc korun, což nám nesmírně pomohlo. Byl to pán, který sice byl s námi v občasném kontaktu, ale ne moc velkém. Proto to bylo pro nás velké překvapení. Lidé, když nemají potomky, tak třeba nechtějí svůj majetek odkázat státu, ale raději přímo na ochranu zvířat, pro ochranu přírody. Už se nás několik notářů ptalo, jestli dědictví můžeme právně přijmout. Jak říkám: v zahraničí dědictví tvoří významnou část příjmů organizací, jakou jsme my, u nás je to na začátku.

Na myslivce jsme hodně špatně naladěni

Jak se letos vyvíjel program návratu orla skalního?

Máme smíšené pocity. Na jedné straně hnízdění a vyvedení druhého mláděte samice ve volné přírodě. Máme další orly, co obsadili teritoria, můžeme už říci, že se naše mikropopulace propojila se slovenskou. Ale bohužel jsme zaznamenali další ztráty a musím říci, že jsme na mysliveckou veřejnost velmi špatně naladěni. Toničce, kterou někdo postřelil na Novojičínsku, broky poničily nervové systémy, ani po půlroční rehabilitaci neovládá létací svalstvo, asi zůstane v trvalé péči. Mohla v příštím roce zahnízdit, už držela hnízdní teritorium. Na Slovensku zastřelili osmiletou samici Cecilku, těžko to přenášíme přes srdce.

Orlice Tonička se vinou neznámého střelce do volné přírody zřejmě nikdy nedostane.

Proč si myslíte, že stříleli myslivci?
Kdo jiný? Nikdo jiný nemá brokovou zbraň. To jsou myslivci, uživatelé honiteb, kteří pytlačí. Loví to, co ze zákona nesmí, chráněné a celoročně hájené druhy. Tonička byla postřelena v honitbě, kde má povolenku nějakých šestnáct lidí. Navíc nyní u devítiletého samce Kysučana máme velmi vážné podezření, že i jeho někdo zastřelil. Nepohybuje se tam, kde jsme ho pravidelně sledovali. Dostalo se nám indicií z takových těch hospodských řečí, že někdo zastřelil orla. To je k vzteku. Tolik práce i peněz a pak to někdo během okamžiku všechno zničí. Projekt je ale bezesporu úspěšný. Počítáme v příštím roce s dalším vypouštěním.

Jak se vede dvěma mláďatům, která se jako první narodila vypuštěným orlům?

U loňské Anežky jsme měli v září pozorování u Košic, když se podařilo odečíst kroužek. Letošní mládě - samička Bára - je stále s rodiči. Tu pravidelně sledujeme.

Krajina začíná být pro zvěř prakticky neprůchodná

Co ve stanici plánujete v příštím roce?

Chceme se sosutředit na velké projekty. Získali jsme velký grant na monitorování sýčků ve velké části v Moravskoslezského a Zlínského kraji, výsledky budou sloužit jako jeden z podkladů na zpracování záchranného programu, protože sýček je naší nejohroženější sovou. Pojede dále projekt orla skalního a není úplně vyloučeno, že orel bude vypouštěn i na Šumavě, ve vojenském prostoru Boletice. Tam o to mají zájem vojenské lesy a statky. Samozřejmě, že od dubna do října pojede návštěvnické centrum, pokračujeme v provozu záchranné stanice, na řadu přijdou další projekty údržby a ochranářské aktivity.

Hlavně školáci z měst u vás vidí některé druhy zvěře z lesa a luk poprvé, že?
Jsou strašně veliké rozdíly ve školách. Přijde třída a má dobrý přehled a jindy dorazí třída, kde mají základní neznalosti. Na jedné straně jsou žáci, kteří třeba už ve čtvrté třídě mají velký přehled a o přírodě hodně vědí. Ale občas se objeví děti, kteří nepoznají havrana nebo holuba. Nebo nepoznají sojku, kterou mohli vidět mnohokrát ve večerníčku.

Jak se podle vašeho názoru u nás daří volně žijící zvěři?
Tlaky na přírodu jsou stále větší. To jsou různé investiční záležitosti, velký zájem developerů o nové stavby v krajině. Ostatně už nyní je obrovským problémem fragmentace krajiny, tedy rozdělení lokalit na menší a izolovanější celky. Pro zvěř se tak stává krajina prakticky neprůchodnou. Těch problémů je opravdu stále dost, i my se je snažíme řešit.