Klavírní virtuos z Opavy Lukáš Vondráček vystoupil v pondělí na festivalu...

Klavírní virtuos z Opavy Lukáš Vondráček vystoupil v pondělí na festivalu Janáčkův máj v Ostravě. | foto: Adolf Horsinka, MAFRA

Virtuos z Opavy teď nemá domov. Po světě cestuje s dvěma velkými kufry

  • 4
„Do Ostravy se vracím velmi rád,“ říká Lukáš Vondráček, klavírní virtuos a vítěz nejprestižnější světové klavírní soutěže konané v Bruselu.

Mezinárodní hudební festival Janáčkův máj navštívil v pondělí opavský rodák, klavírní virtuos Lukáš Vondráček, považovaný ve svých raných letech za zázračné dítě. Svým loňským vítězstvím v jednom z největších a nejprestižnějších světových klavírních klání – Soutěži královny Alžběty v Bruselu – potvrdil, že svůj mimořádný talent nepromarnil. Během svého amerického pobytu na něm dále pracoval a rozvíjel jej.

Pondělním recitálem po zmíněném loňském vítězství tak nahradil svůj na poslední chvíli loni zrušený ostravský festivalový koncert.

Koncertujete po celém světě, v Ostravě ale moc často nevystupujete, přestože jste v ní začínal. Jak na ni vzpomínáte?
Pokud si dobře pamatuju, do Ostravy jsem začal poprvé jezdit na konzultace k paní profesorce Martě Toaderové. To mi mohlo být tak osm let. Později jsem Ostravu poznal, když jsem studoval na univerzitě u pana profesora Rudolfa Bernatíka. To jsem byl nejmladší vysokoškolský student v republice. Samozřejmě jsem tu už od mladých let absolvoval spoustu koncertů. Hrál jsem s Janáčkovou filharmonií a taky jsem tady měl i nějaké sólové koncerty. Velmi rád se do Ostravy vracím. V současnosti je ale už můj diář nabitý, mám asi sto dvacet koncertů ročně. Přijet sem aspoň na pár dní, to je pro mě vždycky radost, objevit se před svými kamarády a před známými tvářemi.

Naposledy jsme spolu hovořili před pěti lety, to jste ještě studoval v Bostonu a koncertů jste měl za rok „jen“ čtyřicet. Jak se změnil od té doby váš život?
Hlavně po loňském vítězství v Soutěži královny Alžběty v Bruselu, což je asi nejprestižnější soutěž svého druhu na světě. Má osmdesátiletou tradici, mezi vítězi jsou legendární hudebníci, zaručí vám to většinou kariéru na zbytek života. Samozřejmě se na to nedá až tak úplně spoléhat a rozhodně by nebylo dobré usnout na vavřínech. Každopádně teď opravdu hraju víceméně pořád, po celém světě, což je každopádně fajn, protože něco jiného je cvičit doma. A ten pocit, když se dělíte o energii nebo hudbu s obecenstvem, to je neopakovatelné.

Můžete přiblížit onu bruselskou soutěž, jaká na ní panuje atmosféra?
Koná se za dohledu belgické královské rodiny, zakládala ji královna Alžběta, prababička současného krále Filipa. Královský pár chodí poslouchat soutěžící. Účastní se jí devadesát lidí. Postupně se vyřazují, dvanáct posledních se odebere na zámek za Bruselem. Vezmou vám mobily, není tam internet. Je to taková izolace. Dají vám do obálky novou skladbu, kterou ještě nikdo nikdy neslyšel nebo neviděl. Jedná se o skladbu s orchestrem. V našem případě to byla skladba Sen motýla, kterou jsme se museli v této izolaci učit. Přišlo finále, pak už jen večeře v královském paláci.

Tak se zrodilo vítězství. Co tomu ale předcházelo?
V předchozích kolech byly povinné skladby menšího charakteru. Já jsem hrál Rachmaninova – Třetí koncert. A pak tuto moderní novou skladbu, kterou hrají všichni. Samozřejmě s různými výsledky, někdo se s tím popere dobře, někdo hůř, protože zkrátka pro nás to byla úplně nová zkušenost. Nemáte představu, jak to ve finále bude znít s orchestrem, ale to je specifikum této soutěže už od jejího začátku.

Na Janáčkově máji jste měl původně vystoupit již loni, ale vzhledem k vašemu vítězství v Bruselu jste musel odříci, že?
Bohužel vystoupit loni na Janáčkově máji nešlo. V době jeho konání, v červnu, jsem měl dvaadvacet koncertů po celé Evropě, které jsou už předem nasmlouvané, takže jsem se nemohl ani omluvit. Dodneška vystupuji na koncertech, které jsou spjaté s touto soutěží.

Prý ale děláte jedinou výjimku, kam se každoročně vracíte, a to je Šumperk.
Ani v Šumperku jsem loni nebyl, tam jsem zavítal až nedávno. Z nějakého důvodu v něm hrávám od svých osmi let skoro každoročně. Představuje velkou výjimku, kterou dělám. Jinak ne že bych chtěl být arogantní, ale času je tak málo, že si musím vybírat.

Co vám utkvělo v paměti z dob ostravských studií?
Pamatuji si nádraží ve Svinově, jak jsem jezdíval tramvají do centra. Hrozně dlouho jsem tu nebyl, že bych se prošel po městě. Naposledy to bylo někdy před dvaceti lety. Když bude čas, tak bych se tu moc rád porozhlédnul. Ale to by stejně bylo tak na půl hodiny před koncertem. Teď mě čeká Petrohrad, odtud se přesouvám do Jižní Afriky.

Když tolik cestujete, kde jste teď vlastně doma?
Poslední dobou domov nemám. Dřív jsem byl doma v Americe, kde jsem studoval. Studia jsem ale už ukončil a od mého vítězství v Bruselu je toho tolik, že mám své dva velké kufry, se kterými různě přejíždím po světě. Pár měsíců jsem pobýval v Berlíně u přítelkyně.

Jak se při takovém vypětí udržujete v kondici?
Nejsem sportovní typ, ale když je čas, tak se snažím vyjít do přírody. Ticho je pro mě velice inspirativní.

Jako opavský rodák – jaký rozdíl cítíte mezi Opavou a Ostravou?
Opava je moc pěkné místo, bohužel pro mě velmi izolované. Rychleji bych se dostal z Prahy do Moskvy než do Opavy. Škoda, že je to tak z ruky. Nechci se nikoho nijak dotknout, ale myslím si, že Opava je hezčí než Ostrava, je tam více zeleně. Hlavně jsem po ní jezdíval na kole nebo chodil k řece. Jak jsem mohl vidět, tak poslední dobou vzkvétá, je tam hodně kaváren. Jsem si vědom, že Ostravu znám málo a měl bych to napravit, protože ji znám jen coby místo plné oprýskaných budov. Nezaujala mě malebností, jen si pamatuju, jak jsme s profesorem Bernatíkem po hodině chodili na grilované kuře.

Máte vůbec čas na koníčky?
Moc ne. Když už bych je měl, tak takové, co nevyžadují mentální zapojení. Baví mě příroda, pak knihy, třeba čtu Murakamiho. Občas mám rozečtené i čtyři knížky, ale stává se, že ani jednu nedočtu. Musím na sobě více zapracovat... (úsměv) Pak mě dokážou upoutat fotografie, filmy. Na squash, který jsem dříve hrával, už není místo.

Na jaký koncert byste si rád zašel vy sám?
Asi na žádný. Mám rád ticho. Anebo třeba na rockový koncert, pro ten kontrast. Když už bych šel na vážnou hudbu, tak třeba na operu nebo bych si rád poslechl někoho z klavíristů. Je tu pár jmen, ale jsou to lidé, kteří do Česka většinou moc nejezdí. Jinak jsem přesvědčen, že jsou pouze dva druhy hudby – dobrá a špatná. Posuzovat kvalitu hudby je totiž subjektivní. Ale poznat rozdíl mezi světovým hráčem a konzervatoristou určitě jde.