„Nemůžu však říct, že bych byl nějakým rekordmanem. Na kopec chodí spousta šikovnějších, kteří se mohou pochlubit vyššími počty výšlapů,“ poznamenal skromně Václav Šigut.
Skutečný počet jeho výstupů na Lysou horu je ještě větší. Výšlapy totiž začal počítat až od svých šedesáti let, kdy na vrchol začal choditpravidelně s kamarádem Antonínem Němcem.
„Na Lysou jsem však chodil už jako mladý v letech 1948 až 1950, než jsem narukoval na vojnu. Tenkrát tam ale ještě nebyl žádný vlek, meteorologická stanice ani televizní vysílač,“ upozornil s tím, že tenkrát nechodil tak často.
Václav Šigut (uprostřed) se svými kamarády při jednom z výstupů na Lysou horu v Beskydech.
„Možná tak pětkrát do roka. Nejčastěji s kamarádem, který studoval práva v Praze. Vždycky mi napsal, ať si vezmu dvě vejce natvrdo, lyže na záda a vyrazíme,“ zavzpomínal.
Tenkrát byla situace úplně jiná v porovnání s dnešní dobou. Šigut zažil spoustu výšlapů, při kterých v Beskydech nikoho nepotkal.
„Dneska tam chodí vyloženě procesí. Je to neskutečné,“ podotkl. V mládí zažil i dny, kdy po celé túře šel večer ještě tancovat. „To jsem býval ještě plný energie,“ dodal s úsměvem.
V šedesáti letech začal chodit jednou týdně, později i třikrát
Když oslavil šedesát let, přidal se do klubu lysařů a začal výstupy počítat. „Zpočátku jsme s Tondou Němcem chodili jednou týdně, takže za rok jsme zvládli osmačtyřicet až dvaapadesát výšlapů. Záleželo taky na tom, jestli mi manželka někdy nedala zaracha,“ pousmál se. „Ostatní lysaři mi říkali, že mezi ně stejně budu chodit, tak ať se k nim přidám,“ vzpomínal.
V pětašedesáti letech Václav Šigut společně se svým kamarádem začal chodit na Lysou horu ještě častěji. V průměru třikrát týdně.
„Věděl jsem, že nahoře vždycky potkám spoustu kamarádů, se kterými je mi dobře a s nimiž zapomenu na starosti každodenního života,“ popsal osmaosmdesátiletý rodák z Janovic, který se narodil v době, kdy v obci panovaly největší mrazy. Kronika uvádí až 42 stupňů pod nulou.
S trochou nadsázky se tak dá říct, že pro nejstaršího z lysařů se nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd stal druhým domovem. Na kopec totiž chodíval pravidelně a taky na něm slavil narozeniny až do svých osmdesáti let.
Štafetu převzal vnuk. Na kontě už má přes 500 výstupů
Ne všechny výstupy však dopadly podle jeho představ. Lysá hora mu ukázala, jak dokáže být v zimě nebezpečná. „Jednou jsem při cestě z oslavy nezabočil v zatáčce, u které jsou kříže. Šel jsem pořád rovně a zapadl do hlubokého sněhu. Tenkrát mě musela horská služba na saních svézt dolů na Papežov,“ řekl Šigut.
Za spoustu let zažil výstupy, na které se nedá jen tak zapomenout. „Kolikrát na Velkých Větrech foukalo tak silně, že nám to až pokřivilo hůlky. A když napadlo hodně sněhu, tak jsme kolikrát od Malchoru šlapali na vrchol i přes hodinu, byť je to jen jeden kilometr. Stávalo se, že někdo nešikovně našlápl, zapadl do sněhu a museli jsme ho vytahovat.“
Na výkony Václava Šiguta už několik let navazuje jeho vnuk, který tak převzal pomyslnou štafetu.
„Dneska má na kontě přes pět set výstupů, takže mě jednou určitě překoná. Je hodně trénovaný, takže nahoru dokáže zaběhnout za čtyřicet minut. Mně to zabere dvě a půl hodiny,“ porovnal.
Nejstarší z lysařů má na hory spousty krásných vzpomínek. Pouze jednou si v Těšínských Beskydech poblíž polských hranic vymkl kotník.
„Jednou jsem i trochu bloudil, když jsem šel z Lysé dolů na Zlatník. Když mě dohnali známí, ptali se, kam jdu. Když jsem odpověděl, že domů, museli mě správně nasměrovat, protože jsem se vracel na Lysou. Naštěstí jsem ale dole stihl poslední autobus,“ uzavřel Šigut.
