Od momentu, kdy 93letý František Galas a jeho 89letá manželka vstupovali pomalým krokem v doprovodu svých dvou téměř sedmdesátiletých dcer do obřadní síně v Ostravě-Hrabůvce, až do chvíle, kdy z ní už společně vycházeli, nepřestaly běžet televizní kamery a cvakat spouště fotoaparátů.
Jako by jim fotografové chtěli při platinové svatbě vynahradit fakt, že na svou první svatbu manželé Galasovi žádnou obrazovou památku nemají. První společnou fotografii si pořídili až po deseti letech společného života a jako překvapení od příbuzných ji včera našli na svatebním dortu.
"Měli jsme objednaného fotografa, který nás měl vyfotit po obřadu, ale když jsme vyšli z kostela v Čeladné a viděli tu hrůzu, raději jsme hned nasedli do kočáru a odjeli. Venku totiž stály antony a gestapáci zrovna zatýkali místní lidi. Všude bylo plno křiku a pláče...," vzpomíná Jarmila Galasová.
Její budoucí manžel měl jít na nucené práce
Vdávala se jako devatenáctiletá 6. března 1943, tedy v době druhé světové války. Rodačka z Čeladné, která po základní škole pracovala v arcibiskupských lesích, a tím se tím vyhnula totálnímu nasazení, původně plánovala svatbu už na podzim roku 1942. Plány jim ale překazili Němci, kteří jejího snoubence, vyučeného slévače, poslali na nucené práce do německé továrny.
Nastávající nevěstě tím zkomplikovali situaci, protože krátce před odjezdem muže otěhotněla. Díky tomu se však mladí lidé mohli vzít o pár měsíců později. "Manžel dostal na týden volno, pak ale musel zase zpátky," vzpomíná žena.
Ačkoli za války neměli manželé žádnou jistotu, že se dožijí jejího konce, narodily se jim dvě dcery a dnes jsou jim oporou kromě nich i čtyři vnuci a čtyři pravnučky. Oddávající starosta Karel Sibinský jim při slavnostním proslovu popřál ještě pravnuka.
"Žádný na cestě není a už asi ani nebude. Nejspíš si budou muset počkat až na prapravnuka," míní třináctiletá Markéta Hájková, nejmladší z pravnuček manželů Galasových. Své prarodiče má ráda. "Jsou hodní a milí," říká.
Právě děti, vnuci a pravnuci jsou největší radostí manželů Galasových. Bydlí stále sami v bytě, který dostali v roce 1950 od tehdejších Vítkovických železáren, kde oba pracovali až do penze. Žena tam strávila 25 let, její manžel téměř půl století. "Pro nás je důležité, že jsme s rodinou stále v kontaktu, dcery nám volají a nakupují, i ostatní nás navštěvují a často se scházíme při společných oslavách," říká Jarmila Galasová, která vidí recept na dlouhý spokojený rodinný život ve skromnosti a vzájemné toleranci.
Starost: Výjimečná událost, klenot...
"Já vždycky říkám, že tolerance je v manželství nejdůležitější," směje se František Galas, podle kterého se i v jejich domácnosti samozřejmě občas objevily malé přeháňky, ale vždy je dokázali s manželkou společně překonat.
"Za celých 70 let u nás ani jednou nepadlo slovo rozvod, nebo vyhrůžka, že půjdeme od sebe," potvrzuje Jarmila Galasová, jejíž oddací list v němčině matrikářky ostravského obvodu překvapil.
"Míváme tu zlaté, občas i diamantové a velmi zřídka také kamenné svatby po 65 letech manželství, ale platinovou jsme ještě žádnou neměli. Tohle je opravdu výjimečná událost, klenot... Zvlášť když oba manželé jsou stále vitální a muž donedávna jezdil na kole. Nevěřil jsem, že něco podobného zažiju," říká starosta Ostravy-Jihu Karel Sibinský.
Paní Jarmila přiznává, že mají různé zdravotní neduhy. Její manžel například prodělal už v mládí těžkou operaci plic a ji samotnou dost bolí nohy. Přesto oba chodí bez opory. "Hůlky nechci. Člověk by si na ně lehce zvykl," směje se novomanželka.
Oba si platinovou svatbu užili, především proto, že byli obklopení svou rodinou. A pan František netají, že by takhle docela rádi oslavil i svatbu korunovační, tedy 75 let manželství.
