Byla to jeho sedmá expedice v Himálaji. Ovšem zatímco na těch předchozích se vždycky jednalo o čtyř či dvoučlenné výpravy a dvakrát byl ve velehorách dokonce sám, tentokrát se novojičínský horolezec Marek Novotný vydal do Asie spolu s dalšími devíti členy expedice vedené Janem Trávníčkem.
„Jiné to tentokrát bylo také v tom, že s námi jel nevidomý horolezec Honza Říha, což nás nutilo v průběhu celé expedice přemýšlet nad tím, jak takoví lidé pracují nebo vůbec vnímají svět, protože on se vymyká úplně všemu,“ uvedl Marek Novotný, kterému se podařilo dosáhnout cíle výpravy, vrcholu šesté nejvyšší hory Čo Oju, na němž stanul 6. října v 15 hodin nepálského času.
O den později dosáhli vrcholu také vedoucí výpravy Jan Trávníček a Aleš Bílek.
Marku, v čem se expedice lišila od těch předešlých, které jste doposud absolvoval?
Především počtem členů. Nikdy jsem na tak početné výpravě nebyl, ale musím říct, že jsme si všichni perfektně sedli. Honza Trávníček jako vedoucí expedice vždycky nastínil, jak by měl vypadat daný den. Posléze jsme o tom jen debatovali a vždycky jsme se shodli, což je naprostý unikát, nikdy jsme se nepohádali. Vždycky jsme splnili úkoly, které jsme dostali.
Součástí celé výpravy byl i nevidomý horolezec Jan Říha. Museli jste na něj brát nějaké ohledy?
Musím přiznat, že Honzu jsem přímo v akci moc neviděl, protože jsem vždycky vynášel dopředu nějaký materiál, jako jsou stany či plynové bomby. Neustále postupoval s vodičem, takže kupříkladu úsek mezi prvním a druhým výškovým táborem šel celých dvanáct hodin, zatímco my jsme ho zvládli za pět. To je ohromný rozdíl.
Nezdržoval vás tedy?
Takhle bych to nenazýval. Nedávno dorazila videa, na kterých jsem měl možnost vidět ho v akci přímo v terénu. Jsem přesvědčený, že až ho lidé uvidí, tak zamrznou. Úplně mě to zlomilo, a to jsme si o tom vždycky jenom povídali. Vím, že jeden z členů výpravy říkal, že jestli vyjde do dvojky, sní všechny kameny v base campu. Přitom se Honza dostal nejen do dvojky, ale nakonec i do trojky. Otázka je, jestli by mohl jít ještě výše, protože 7 500 není 8 200 metrů. Musely by být příznivé podmínky. Honza každopádně předvedl neskutečný výkon.
Vám se podařilo jako prvnímu z celé výpravy dosáhnout vrcholu Čo Oju. Jak moc to bylo náročné, když se uvádí, že je to nejjednodušší osmitisícovka?
Nikdy bych nenapsal, že je nějaká osmitisícovka jednoduchá. Je spousta úseků, kde se dá nastoupat mnoho výškových metrů s hůlkami bez cepínů, ale pak tam jsou vyloženě horolezecké úseky. Od druhého výškového tábora nahoru člověk stoupá vyloženě kolmo navrch, jsou tam nekonečné pláně, bílá poušť. Když jsem se dostal do nejvyšší pasáže na jiných osmitisícovkách, věděl jsem, kde vrchol je. To Čo Oju je obrovská ve vrcholové části. Přirovnal bych ji k hlavě vetřelce.
Bylo tedy náročné se tam zorientovat?
Měl jsem tam velké potíže, neviděl jsem žádné stopy, jedenáct hodin jsem si sám šlapal stopu. Komerční expedice už totiž byly dávno pryč. Nahoře tak skončily jakékoli náznaky, kam by to mohlo vést. Nebyla tam fixní lana, bambusové kolíky, všechno bylo pryč, nedokázal jsem se ani vysílačkou dovolat dolů, protože jsem byl za hranou. Musel jsem improvizovat. Navíc jsem netrefil vrcholový den, silný vítr mě dvakrát poslal k zemi. Potom se mi do hlavy vkradla myšlenka, že musím jít tak daleko, dokud neuvidím Everest. To jsem slýchal celý měsíc v základním táboře. Čo Oju je totiž vzdušnou čarou přibližně třicet kilometrů od Everestu.
Když bylo tak složité se pohybovat a orientovat ve vrcholové části, jak jste poznal, že jste skutečně na vrcholu?
Podle toho, že jsem stál přímo před Everestem. Foukal ale tak silný vítr, že během desíti vteřin zase bylo všechno pryč. Pro mě netypický vrchol. Na zemi leželo pár modlitebních praporků a zůstaly tam nějaké osobní předměty, které tam dávali lidé, kteří tam vystoupili přede mnou. Tím jsem si byl jistý, že jsem na vrcholu. Navíc už jsem ani nemohl jít nikam dál.
Kromě vaší výpravy bylo pod Čo Oju také mnoho komerčních expedic, jejichž členové lezou s pomocí kyslíku. Kdysi se zajímaly především o nejvyšší horu světa Mount Everest, ale v posledních letech jezdí čím dál více i pod ostatní kopce. Čím si to vysvětlujete?
Je to ohromný byznys. Dole jsme se bavili s jedním Čechem žijícím v Anglii, který byl součástí této výpravy a přiznal, že se mu tento způsob ani moc nelíbí, že by příště jel raději s námi. Komerční expedice nemá tolik času. Mají sice nějaká pravidla, v jakých táborech se musí aklimatizovat, ale vrcholový pokus se pak naplánuje na jeden jediný den. A ten jim buď vyjde, nebo ne. Další příležitost už nedostanou.
