Vyrůstali na horách. Jako malí kluci si vždy o víkendu i o prázdninách zabalili svačinu a nasedli do autobusu, který je odvezl do podhorské Ostravice, odkud už museli jít pěšky na nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd.
Jejich otec na zdejší meteorologické stanici měřil teplotu, tlak, rychlost větru, výšku sněhové pokrývky a další údaje. „Chodili jsme za ním odmalička, takže první dojem si moc nevybavuju. Pamatuju si jen velký kopec a při vystoupení na vrchol zvláštní vůni z komína bývalé Bezručovy chaty, kde se dříve topilo koksem. Bylo to cítit po celém kopci,“ vzpomíná devětačtyřicetiletý Vladimír Ondruch.
Jeho starší bratr Stanislav má zase v živé paměti, jak ho táta jako malého uložil do krosny a sjížděl s ním na běžkách z Lysé hory dolů do Ostravice. „Na to se zkrátka zapomenout nedá,“ dodává šestapadesátiletý rodák z Nového Jičína, který byl vždycky hrdý na to, že jeho otec pracoval jako meteorolog na Lysé hoře.
„Díky tátovi mě meteorologie hrozně bavila. Učil mě, jak se kreslí synoptické mapy nebo určují oblaka.“
Práce i koníček v jednom
Oba bratři proto už od mala toužili vykonávat stejné povolání jako jejich otec. A dočkali se. Mladší Vladimír začal na Lysé hoře pracovat v roce 1994, jeho bratr Stanislav o čtyři roky později.
„Nějakou dobu jsme si museli počkat, protože takových míst je málo. Meteorologie však není jen práce, ale zároveň koníček. Doma máme automatickou meteorologickou stanici Českého hydrometeorologického ústavu. Navíc kolegové jsou vynikající jak po profesní, tak i osobní stránce,“ vysvětluje Vladimír.
Od doby, kdy na Lysé hoře pracoval otec bratrů Ondruchových, se meteorologická stanice příliš nezměnila.
„Přistavila se jen garáž a na zahradě je víc měřicích přístrojů. Měří se radiace, fotí se bolidy. Stanice má elektronická automatická čidla, takže se zasílání dat výrazně zrychlilo a zjednodušilo,“ popisuje Stanislav. „Klasické teploměry a jiné přístroje nahradila digitální čidla. Ale měřit výšku sněhu dvakrát denně, zaznamenávat oblačnost a další jevy zatím žádný počítač nezvládne,“ dodává jeho bratr.
K jejich práci neodmyslitelně patří také náročné pěší výstupy, které bývají nejobtížnější především v zimě, když zrovna napadne čerstvý sníh.
„V poslední době chodí na Lysou horu hodně lidí, takže chodníky bývají relativně prošlapané. Ale v minulosti, když napadlo hodně nového sněhu, byly některé výstupy hodně obtížné i při použití sněžnic nebo skialpových lyží,“ upozorňuje mladší z bratrské dvojice.
Autem se svezou jen občas
„Zažil jsem i situace, kdy se neúspěšní ‚Lysaři‘ (lidé, kteří pravidelně stoupají na Lysou horu, pozn. red.) vraceli zpod vrcholu a říkali, že nahoru se nedá dostat, ať se vrátím. Přitom jsem se nahoru musel dostat. Člověka v tu chvíli napadaly různé myšlenky, ale nahoře pak všechno přešlo.“
Sourozenci se shodují, že určitě existují jednodušší povolání, ale to jejich je přesto krásné a má své kouzlo. Proto by neměnili. „Byť to někdy opravdu není legrace,“ připouští Stanislav.
V létě to mívají snazší. Nejčastěji chodí pěšky z Ostravice, ale někdy si náročný kopec vyjedou i na kole. „Občas se ale svezeme také autem,“ přiznávají bratři Ondruchovi.
V poslední době pak bratři kromě turistů potkávají na vrcholu Lysé hory také stavební dělníky, kteří tady pracují na výstavbě dvou nových velkých chat.
„Lysá hora si už dávno zasloužila odpovídající chaty s občerstvením a ubytování, jak je tomu jinde v zahraničí. Musí ale zapadnout do krajiny a nenarušovat její ráz,“ myslí si Stanislav Ondruch, ale jedním dechem dodává, že je třeba chaty s citem dokončit a dále už pak nic nestavět.“
Jeho bratr je ale o něco kritičtější. „Nemusely by však být tak megalomanské. Uvidíme, jak budou udržitelné do budoucna,“ vysvětluje Vladimír, kterému se příliš nelíbí velikost a tvar vznikajících chat. „Měl by se potom více hlídat také výjezd aut k novým chatám, ať tady nevznikne jedno velké parkoviště,“ přibližuje na závěr své obavy mladší z bratrské dvojice meteorologů.
