Vedle rodinného centra se pak tato žena vrhla například i na provoz coworkingové kanceláře.
Co všechno jste v životě dělala?
Vystudovala jsem ekonomku a pracovala jsem ve firmách, převážně v logistice. Pak jsem pracovala coby manažerka nových projektů. Jsem prostě člověk, který přijde, něco změní, nastaví systém a pak zase odejde.
Proč jste odcházela? To vás práce přestává tak rychle bavit?
Baví mě dělat nové věci. Spolupracovnice se mi smějí, že mám dvouletou periodu, že u každé věci vydržím dva roky. Ale občas jsem odcházela i proto, že jsem se srážela se svými nadřízenými, takže jsem se rozhodla, že budu raději podnikat sama.
Byly to těžké srážky?
Ani ne, všichni zúčastnění přežili. (směje se) Navíc musím říci, že mě pozdější podnikání naučilo, že občas měli ti šéfové pravdu, že jsem pochopila, proč co dělali. Když jsem pak byla v roli majitele, tak jsem si říkala: aha, tak to myslel. Takže jsem odešla, postavila se na vlastní nohy a založila realitní kancelář, která funguje už jedenáctým rokem. Ale když přišly děti, tak jsem z ní odešla.
To jste nechala realitku ležet?
Teď ji vede manžel. Já jsem ji založila, pak jsem ji chvilku vedla sama, pak jsme ji dělali společně.
A to vám nestačilo, chodit do realitky a z pozice šéfa tlačit na ostatní, že málo prodávají?
Ne. Navíc to nešlo skloubit s mateřskou. K tomu jsem založila neziskovku věnovanou práci s dětmi.
Proč?
Já jsem původně nechtěla dělat žádnou firmu. Jen jsem chtěla zajít s dětmi někam na cvičení a podobně. Ale nic takového tady nefungovalo. Tedy fungovalo, ale ne tak, jak jsem si myslela, že by mělo. Tak jsem si s holkami, které to centrum vedly, sedla, řekla jsem jim, jak by to mohlo fungovat, ale jim se moje vize nelíbila, tak jsem si založila svoje centrum. Pak to vypadalo, že se spojíme, ale byly zase nějaké problémy, takže ke spojení nedošlo. Dnes už fungujeme jenom my.
Ale neděláte to zadarmo.
To nejde. Nabízíme služby maminkám vlastně od prenatálu, postupně se to rozrostlo, jak nám děti dorůstají, i na děti předškolního věku. Ale mě až tak práce s dětmi nebaví, stačí mi ty moje vlastní. Já se raději věnuju vzdělávání dospělých. A to je další můj projekt, byť i ten ve výsledku vlastně s mateřstvím souvisí.
Jak?
Pomáháme ženám po mateřské, které třeba nemohou najít práci, a podobně.
Tyto aktivity se už s dětmi skloubit dají?
Ano. Nedokážu děti odkládat, a co si budeme namlouvat, manažerská práce není o osmi hodinách denně. A abych vydělávala peníze jen na to, abych mohla zaplatit nějaké cizí paní, aby se starala o mé děti, to se mi opravdu nechtělo.
Ale to si nemůže každý dovolit, ne každý má na to, aby si vymyslel vlastní podnikání.
I to právě lidi učíme, pomáháme maminkám s dětmi najít práci, aby mohly pracovat třeba z domova, najít si flexibilní zaměstnání.
Kolik lidí teď zaměstnáváte?
Sedm. To je takové dobré číslo. I v realitce nás bylo sedm.
Co znám další coworkingová centra, také tam převažují ženy. Je to ženská záležitost?
Říká se, že ženské kolektivy jsou problematické, že je to slepičárna, ale my jsme tady spolu v pohodě, už se známe, víme, co kdo umí, s čím si pomoci.
Michaela HolišováSedmatřicetiletá matka tří dětí pochází z Opavy, nyní žije v Rybí. Vystudovala ekonomickou fakultu VŠB. Působila na manažerských pozicích ve firmách působících v oblasti služeb, obchodu i výroby. Založila dosud fungující realitní kancelář. Na mateřské dovolené založila občanské sdružení zaměřené na vzdělávání dospělých a rodinné centrum. K tomu nyní přidala coworkingové centrum.  |
I ve slepičárně potřebují kohouta, fungujete tedy jako kohout?
Ne, ani jsem to vlastně nikdy takto nebrala. Nastoupila jsem do fabriky, kde jsem měla pod sebou lidi, kteří se v ní vyučili dříve, než jsem já byla na světě. V další práci jsem měla podřízeného, jehož otec byl odejit, abych mohla nastoupit na jeho místo. Prostě jsem se vždycky musela učit vyjít s lidmi jinak než rozkazováním.
To byli podřízení. Jak se na vás coby na ženu dívali kolegové?
Je pravda, že v jedné firmě, kde nás bylo v managementu šest, si kluci občas udělali poradu v pěti. Jaksi mi o ní „zapomněli“ říct. Ale i to se časem uklidnilo. Ve finále jsem jejich rozhodnutí dvakrát rozcupovala na kousky, že takhle teda ne, a pak už byl klid. Takže občas jsem na to narážela, ale většinou jen do okamžiku, kdy už byla vybudována nějaká důvěra. Pak už to šlo.
Ve vyšších funkcích jste začala působit poměrně brzy po škole, jak se vám to povedlo?
Ani nevím. Asi jsem měla štěstí. Ale samozřejmě, že jsem se nevyhnula ani řečem. Do první práce jsem nastoupila jako ucho, bylo mi třiadvacet, vypadala jsem poměrně dobře, blondýna, štíhlá, takže každý hned říkal: „Ta si to musela...“
No jen to dořekněte, to by mohl být zajímavý titulek...
No, raději ne. (směje se) První práci jsem dostala v podstatě po známosti, ale ani tam to nešlo bez toho, abych něco uměla. Potřebovali zavést systém skladových zásob. Neměli peníze na firmu, která by jim to udělala, tak to riskli se mnou. A vyšlo to. V další firmě už to šlo samo, ukázala jsem, co umím, oni mě zaměstnali. Pak jsem si střihla nějaké to krizové řízení a odešla na vlastní nohy. Založila jsem realitní kancelář a pak, už s dětmi, další firmy. A kolegyně mě už prosí, abych nic nového nespouštěla.
