„Provádí se sanace a obnova dřevěných prvků a konstrukcí mlýna, výměna a doplnění lopatek, obnova šindelové stěny a střechy a další práce,“ informovala místostarostka města Bílovce, kterému mlýn patří, Sylva Kováčiková.
„Hodně věcí už je v dezolátním stavu, například šindelová střecha, tou dovnitř zatéká, takže se bude vyměňovat celá, stejně tak i některé části opláštění,“ popsal situaci řemeslník Ladislav Filgas z firmy, která rekonstrukci provádí.
Ve špatném stavu byla i konstrukce mlýna. „Chyběly tady dvě nebo tři vzpěry, které jsme museli udělat zcela nové,“ uvedl Filgas. Plášť dřevěné budovy se pak bude na závěr impregnovat, aby lépe odolával nepřízni počasí.
Za letošní opravy dá bílovecká radnice něco přes milion korun, přičemž téměř polovinou jí na to přispěl Moravskoslezský kraj. Záchovné práce ale začaly už před dvěma lety. Objekt, jenž je výjimečný tím, že téměř všechny jeho díly jsou původní, totiž ohrožoval dřevokazný hmyz.
„Aby nedocházelo k dalšímu poškozování, byla tehdy použita speciální metoda horkovzdušné likvidace tohoto hmyzu,“ popsala místostarostka Kováčiková. „V opravách chceme pokračovat i v následujících letech. Cílem je postupná obnova technologie mlýna,“ doplnila.
Na kopec mlýn dovezli
Větrný mlýn stojí na kopci nad místní části Nové Dvory už více než století. „Na své nynější místo se dostal v roce 1910, kdy sem byl převezen z Leskovce. Jeho posledním majitelem byl jistý pan Alois Schurek. Mlýn dlouhá léta chátral a první radikální opravy se dočkal v roce 1965 a pak v letech 2000 - 2001,“ přiblížila Zuzana Juříková Brožová z bíloveckého muzea.
Konstrukčně se jedná o mlýn takzvaného německého typu. „Je unikátní nejen v tom, že je poslední svého druhu na Bílovecku, ale také tím, že má dvě mlecí složení. Bohužel v současnosti není funkční,“ doplnila s tím, že tehdejší bílovecký okres držel v počtu větrných mlýnů primát. K roku 1890 jich zde bylo 52.
„Dařilo se jim zde hlavně díky vhodným povětrnostním podmínkám. Uvádí se, že je zde pouze 25 - 33 % dní v roce bezvětrných. Ale také zde chybí velké vodní toky, které by umožňovaly rozsáhlou výstavbu mlýnů vodních,“ vysvětlila Juříková Brožová.
Provoz větrného mlýna tak sice byl poměrně častým druhem obživy, ale mlýn samotný mlynáře často neuživil. „Mlynář musel ještě hospodařit, to se ne každému zamlouvalo a tak mlýny často měnily majitele. A pokud byly mobilní, tak i stanoviště,“ podotkla.
S nástupem industrializace éra větrných mlýnů skončila, začaly je vytlačovat mlýny parní. Pohromou pro ně pak byla druhá světová válka. „Nejprve byl silně omezen provoz mlýnů nacistickou správou a při přechodu fronty se volně stojící objekty v krajině staly snadným cílem palby. Po válce již mlýny často nebylo možné obnovit, nebo o to nebyl zájem,“ uzavřela Zuzana Juříková Brožová.
