Majitel vydavatelství Fantom Print Libor Marchlík

Majitel vydavatelství Fantom Print Libor Marchlík | foto: Adolf Horsinka, MAFRA

První knížka byl průšvih, říká majitel největšího sci-fi nakladatelství

  • 2
Žádné jiné nakladatelství v republice nevydává více sci-fi knih než ostravské nakladatelství Fantom Print Libora Marchlíka. Zaměřuje se i na knihy věnované počítačovým hrám. Každý rok vydá přes čtyřicet titulů. „Vůně nové knihy, když si ji člověk poprvé otevře, je nenahraditelná,“ říká.

Jak vás napadlo založit si vlastní nakladatelství?
To je velice jednoduché. Jsem jeden z těch nadšenců, co nečetli nic jiného než sci-fi prakticky od narození.

Ale za socialismu sci-fi literatury příliš nebylo.
To je pravda, moc jí nebylo a co bylo, to bylo samozřejmě ideově prověřené. Ale i to bylo skvělé. Měli jsme Běhounka, měli jsme Trosku, který, jestli se nepletu, dokonce vycházel v tehdejším ostravském nakladatelství Profil, vycházeli bratři Strugačtí, Stanislav Lem... A navíc, tehdy se ještě knížky ilustrovaly, nádherné byly například Burianovy ilustrace. Takže jsem nečetl nic jiného, a když se to v osmdesátém devátém překlopilo a objevily se nové možnosti, tak jsem se do toho – pln naivity a představ, jak to bude perfektní – vrhl.

Libor Marchlík

Majitel a zakladatel nakladatelství sci-fi literatury Fantom Print se narodil v roce 1963. Už od mládí se zajímal o sci-fi literaturu, což jej nakonec přivedlo i k nakladatelské činnosti. Své první nakladatelství založil na začátku devadesátých let, postupně ale projekt ukončil a k nakladatelské činnosti se vrátil až v roce 1999. Postupně se jeho nakladatelství vypracovalo ve svém žánru na pozici jedničky v republice v počtu vydaných titulů za rok. Zhruba deset procent knih míří na trh elektronických knih, nakladatelství zde patří mezi deset nejprodávanějších firem. V současnosti zakládá spolu se společníkem další nakladatelství, Mystery Press, zaměřené na horory a upírskou literaturu.

Jaké ty začátky byly?
Tehdy jsem udělal první životní zkušenost, že když podnikat, tak sám, bez společníků. Jenže tehdy jsem to samozřejmě nevěděl a šel jsem do toho se společníkem.

Jak vás tak poslouchám, asi to moc nefungovalo.
Ne. Dalo by se říct, že já jsem makal a pro něj nebylo „nic problém“. A byl. Přišlo pár knížek, které se moc neprodávaly, a bylo to. A tak jsem toho na pár let nechal.

Co bylo dál?
Různými životními peripetiemi jsem se dostal do situace, kdy jsem byl bez zaměstnání, byl jsem OSVČ, dělal jsem přes počítače a řekl jsem si, že tentokrát by to mohlo vyjít.

Jak dlouho ta mezera trvala?
Asi šest let. Od roku 1993 do 1999. Tehdy jsem začal znovu. V mezidobí jsem normálně pracoval, ale stále více mi bylo jasné, že mě to zaměstnání nenaplňuje, a tak jsem do toho znovu zabrousil.

Takže při prvním pokusu se vám nepodařilo prosadit ani v onom boomu, který byl na začátku devadesátých let?
Částečně se to podařilo. Jenže hned první knížka byl obrovský průšvih. Mysleli jsme si, že uděláme knížku za týden. To bylo v době, kdy ještě nešlo nic řešit po internetu, všechno se muselo obtelefonovat, psát dopisy a podobně. Vzali jsme nějaký titul, totální brak. Ale k tomu bych se už nevracel. Další kniha Navigátor Billa Baldwina, to už byl bestseller. Ta byla dokonce ve výloze. To se mi pak dlouho nestalo. Problém byl v tom, že jsme ji dali do distribuce jedné brněnské firmě a ty peníze jsme od nich dodnes neviděli. A podobné to bylo s dalšími dvěma knihami. A to pak člověk rezignuje. Vymahatelnost práva byla tehdy – ale i nyní – nulová. Tak jsem z toho vycouval, aby mě to totálně nepohřbilo. A v devětadevadesátém jsem to zkusil rozjet znovu.

Co bylo tím rozhodujícím momentem?
Jeden známý mě přemluvil, abych s ním šel napůl do prodejny, kde je dnes ve Stodolní kavárna Černá hvězda. Já se nechal nachytat, on z toho po půl roce vycouval a mi zůstal krám na krku. Tak jsem z toho udělal knihkupectví, a když už jsem začal dělat s knihami, další šlo s tím. Ale bylo to všechno hodně i o štěstí.

V čem spočívalo to vaše?
Podařilo se mi trefit mezeru na trhu. A tou byly počítačové hry. Začal jsem vydávat knihy k Diablu, Warcraftu a Starcraftu, což jsou stále legendární počítačové hry. Podařilo se nám vychytat nezaplněné místečko, které v té době nikoho nenapadlo. Nikdo netušil, že by to mohlo lidi zajímat. A ty knihy začali číst lidé, kteří většinou normálně nečtou. I dcera mi často říká, že její spolužáci nečtou nic kromě knih z mého nakladatelství.

Kolik vydáte ročně titulů?
Pokud se bavíme jen o prvovydáních, ne o dotiscích, tak jde zhruba o čtyřiačtyřicet titulů za rok. Zhruba jedna knížka týdně s tím, že o prázdninách a na konci prosince máme pár týdnů pauzu.

Kolik na takové knize pracuje lidí?
V Ostravě zaměstnávám dva lidi, dalšího na půl úvazku a k tomu si na jednotlivé tituly najímám překladatele, korektora a výtvarníka. Svým způsobem se na jedné knize podílí pět šest lidí.

S kolika překladateli spolupracujete?
To číslo není nijak pevné, ale minimálně desítku jich musím mít připravenu. V současnosti fungujeme tak, že zhruba rok dopředu máme jasno, co kdy vydáme. A jednotlivé knihy rozdělíme mezi překladatele.

Občas při čtení narazím na dost děsivé překlady, zvláště co se technických věcí týče. Jak s tím bojujete?
Tady je třeba rozlišit dvě věci. Špatný překlad a hodně špatný překlad.

Mluvím o technických věcech, kdy je třeba v pamětech velitele britského bombardovacího letectva Harrise označován střelec v bombardéru jako dělostřelec. Ale setkal jsem se s tím i ve sci-fi románech či v povídkách.
To je technická stránka překladu. Ke klasickému překladateli je potřeba mít v těchto případech i člověka, který se v daném tématu orientuje. My naštěstí vydáváme hlavně beletrii, takže se nás tyto věci až tak netýkají. Nicméně vím, že když se kniha týká nějakého konkrétního tématu, vím, kterému překladateli ji dát. Navíc je to vždy o penězích. Čím více lidí se na přípravě knihy podílí, tím vyšší jsou náklady.

Vydali jste někdy takovou knihu, kde se překlad příliš nepovedl?
Určitě jsme vydali dvě nebo tři knihy, které bych už dnes ven nepustil. Ale to bylo před těmi deseti lety. Dnes mi přichází měsíčně několik nabídek od překladatelů, takže si můžeme vybírat. Navíc máme vlastní stabilizovaný tým. Jedna překladatelka mi skvěle dělá klasickou sci-fi, ale vím, že něco jiného bych jí nedával. Pak tady mám kluka, který dělá skvěle počítačové věci. Vím, že by mi přeložil všechno, ale u spousty jiných věcí by jej to nebavilo, chybělo by mu nadšení. A proč bychom se měli trápit...

Kolik knih z toho, co vydáte, přečtete?
Moc nestíhám. Zní to divně, samozřejmě, že čtu, vyzobávám si z toho, co vydáme, to nejlepší. Já jsem klasický scifista, například fantasy mě moc nebere, takže mimozemšťané, rakety, to je moje. Meče a kouzla, fantasy literatura, to není nic pro mě.

Jak se dnes vlastně vybírají knihy?
Agentury nám posílají informace, co vyjde, co se chystá, ale z toho si vybereme jen výjimečně. Většinou sedíme u internetu, brouzdáme a sledujeme, co se kde děje. Tam si vybíráme většinu naší produkce.

Jak vás zasáhla vlna elektronických knih?
Vydáváme je. Tvoří zhruba desetinu naší produkce. Ale pro mě osobně je papírová kniha pořád jedničkou. Na dovolenou je dobré mít v jedné krabičce více knih, ale ta vůně nové knihy, když si ji člověk poprvé otevře, ta je nenahraditelná, to je krása.