Když se šestaosmdesátiletý Helmut Meewes procházel chodbami někdejšího Dolu Anselm, nyní muzea hornictví, jen těžko skrýval dojetí. Ačkoliv si pamatoval ještě mnohem horší podmínky, přesto se nejvíce blížily tomu, na co si ze svého mládí vzpomínal. „Posílali nás tam, kam nikdo nechtěl. Chodby měly sotva osmdesát centimetrů,“ popsal.
Ačkoliv pracoval v Dolu Zárubek, až šachta pod vrchem Landek mu vzpomínky oživila. Ze Zárubku totiž takřka nic nezůstalo. „Jen nějaké kolejnice,“ poznamenal Meewes.
Musíš bojovat, přikázal německý důstojník
Jako čtrnáctiletého by ho jistě vůbec nenapadlo, že se ocitne stovky kilometrů od domova a kilometr pod zemí. Nejdříve ho však kvůli stále častějšímu bombardování poslali z Berlína do polského Slezska. A když se Rudá armáda nebezpečně přiblížila, stěhovala se zase celá škola k Praze.
Ale ani tam malý Helmut válce neunikl. Když už byla situace wehrmachtu více než kritická, povolali do zbraně i ty, kteří si dosud na vojáky jen hráli.
„Přišel německý důstojník a prohlásil, že musíme bojovat za třetí říši, že to je naše vlastenecká povinnost,“ povzdychl si i po mnoha letech. Vyfasoval pušku, následovalo krátké cvičení a odvelení do Prahy, kde měl bojovat proti povstání lidu. „Staří vojáci mi jen řekli, ať nepřekážím, někde se schovám, že vše udělají místo mě,“ vyprávěl.
Boje naštěstí trvaly jen pár dnů. Vzpomněl si, jak všichni odhodili zbraně a utíkali do zadní části budovy. Pak se dostal do zajateckého tábora a měl s ostatními skončit na Sibiři. „Naštěstí si mě všimla jedna ruská lékařka, která prohlásila, že jsem ještě dítě a na Sibiř nepatřím,“ popsal Meewes.
Místo sibiřské zimy a takřka jisté smrti putoval k česko-rakouským hranicím, kde vypomáhal na statku. Tam byly relativní časy hojnosti. Ale klidnější období netrvalo dlouho. Úřady v listopadu 1945 rozhodly, že mladého muže je více zapotřebí v ostravských dolech. Na tři roky tak skončil na Zárubku, kde byla velmi tvrdá práce.
Místo fárání občas maloval. Třeba Gottwalda
Meewes však získal určitá privilegia. Nikoliv díky svému věku, ale pomohlo mu jeho výtvarné nadání.
„Moje obrázky se jim moc líbily, tak jsem nakonec čas od času maloval různé politické plakáty. Ukázali mi například malý obrázek zamračeného Gottwalda a chtěli, abych podle toho namaloval velkého a usmívajícího se Gottwalda,“ vylíčil. Když uspěl, nemusel už tak často fárat.
V Ostravě pracoval až do konce roku 1948. Až tehdy ho československé úřady na základě opakovaných intervencí Červeného kříže propustily.
Vrátil se do Německa, dohnal zameškané roky ve škole a nakonec vystudoval grafiku a design. Poté se začal zabývat reklamou a dotáhl to až na šéfa reklamní agentury. Pak ho zlákal film. Řadu filmů produkoval, jeho služeb často využívaly i německé televizní stanice. O zkušenostech německých válečných dětí napsal knihu.
K návštěvě Ostravy ho po 70 letech přiměla manželka
Nyní v 86 letech žije střídavě v Německu a ve Španělsku, odkud pochází jeho druhá manželka. A těší se ze dvou dětí a čtyř vnoučat. Přesto však na Ostravu nezapomněl a chtěl se do ní ještě někdy vrátit.
K cestě do Ostravy jej přesvědčila manželka.
„Pořád mi to nevycházelo, měl jsem stále napilno, práce mě nepustila. Ale nakonec mě manželka přesvědčila, že když o konci války a letech po nich tak často vykládám, že bych se sem měl vrátit a ona že se určitě také ráda podívá,“ doplnil Meewes.
V Ostravě už máloco poznával. Zatímco ve druhé polovině 40. let to bylo podle něj velmi špinavé a zchátralé město, vybavuje si například všudypřítomný zápach a létající popílek, nyní to je už zcela jiná Ostrava.
Odmítá, že by na zajetí vzpomínal ve špatném. Podle něj se tady naučil vzít i ze špatného to dobré. A to, že musel rychleji dospět a těžce pracovat, rozhodně nebylo v pozdějším životě na škodu. A hlavně je rád, že přežil.
Navíc dle svých slov mohl být rád, že s ním našinci ztratili slovo, protože i oni za války hodně trpěli. „Všechny zlé věci za války začaly v Německu, to je bez debat. Vina je na nacistech, ne na Češích,“ dodal.
Nyní cestuje po Česku a snaží se poznávat místa, kde kdysi pracoval, setkává se s historiky i pamětníky. Podařilo se mu i potkat se s příbuznými lidí, kteří mu kdysi pomáhali.
„Panu Meewesovi občas bylo líto, že to, co si pamatoval, třeba Důl Zárubek, už neexistuje, ale zase byly okamžiky, kdy byl hodně dojatý. Určitě byl za cestu do Ostravy hodně rád,“ řekla Markéta Dedková z ostravského magistrátu, která Meewese i jeho choť provázela.
Dodala, že dokonce slíbil, že pokud mu čas a zdraví dovolí, určitě by ještě jednou přijel.
