Pomocí této terapeutické metody pracují s klienty a umožňují jím zprostředkování léčivých prožitků. Mají řadu hudebních programů pro uzavřené společnosti i veřejnost, k dispozici množství exotických nástrojů a především neutuchající nadšení pro svou práci.
Proč jste vlastně založili centrum Muzikohraní?
Založili jsme je proto, abychom své aktivity soustředili na jedno místo. Je v něm prostor pro hraní a zároveň bezpečný a klidný prostor pro naše klienty. Je tady možnost vzdělávání a nabízení našich programů pro veřejnost. Děláme i externí aktivity, že vyjíždíme na přání našich klientů nebo zařízení, jako je například centrum Čtyřlístek. Tam jezdíme za imobilními klienti, kteří se k nám nemohou jinak dostat.
Jak jste se k muzikoterapii dostali a co podle vás představuje?
Každý jsme začali jinak, u mě to bylo spontánní bubnování. Míša začala už odmala v hudební škole. Má odborné vzdělání – speciální pedagogiku, takže jsme čerpali z obou přístupů. Z bezprostřední intuice i z odborného pohledu. Ve výsledku máme takovou metodiku, že každý může hrát, i když není hudebník. Absolvovali jsme muzikoterapii v rámci celoživotního vzdělávání na Univerzitě Palackého v Olomouci pod vedením Lubomíra Holzera. Vytvořili jsme něco kompaktního, co dokážeme lidem předat. I když mají ostych nebo obavu, že smysl pro rytmus nemají, tak jim vysvětlíme, že už jejich srdce přece jen tluče v rytmu, že v rytmu chodí anebo cyklicky prožívají změny přírody. V muzikoterapeutické práci vycházíme ze vztahu s klientem, který je zásadní. Pracujeme výhradně s živou hudbou.
Jaké hudební nástroje nejčastěji používáte?
Jsou to africké bubny djembe, šamanské bubny, rámové bubny, darbuky, udu, zarb. Bubny slouží k terapeutickým účelům, využíváme je jak v bubnovacích kruzích, tak při individuálních setkáních. Pak máme také silně zastoupeny flétny, například indiánskou flétnu Siyotanka, dvojačku, příčné bambusové flétny, fujary, koncovky. Oblíbenými nástroji jsou balafon, metalofon, zvonkohry a tibetské mísy. Samozřejmě hlas je silným prostředkem nejen v muzikoterapii. Dany se věnuje alikvotnímu zpěvu, který má harmonizační účinky.
Jak široké uplatnění muzikoterapie nabízí?
Vzhledem k tomu, že využívá hudbu a zvuk, je vhodná pro širokou škálu uživatelů, klientů nebo účastníků. Věnujeme se muzikoterapii s celostním působením na člověka, kdy využíváme nástroje z přírodních materiálů. Pracujeme se skupinami i s individuálními klienty od dětského věku až po seniory. Využít působení hudby se dá vlastně už v prenatálním období.
Kromě toho je v současnosti populární obor muzikofiletiky, čím je charakteristická?
Při muzikoterapii je třeba znát bližší informace o klientovi, vytvořit plán, znát souvislosti, které jsou důležité pro efektivní práci s hudbou a zvukem. Muzikofiletika je hudebně prožitkový program, který využívá prvky muzikoterapie. Je v ní prostor na hudební tvoření, osobní rozvoj, sdílení. Uplatňuje se například na školách. Důraz se klade ne tak na kvalitu hudby, jako na prožitek, spolupráci a tvořivost.
Kdo patří k vašim zákazníkům?
Na muzikoterapii k nám chodí klienti s autismem, nevidomí, neslyšící. Máme hodně klientů s mentálním nebo tělesným postižením. Před chvílí jsme byli na sezení v kruhu s nevidomými klienty či jinak zrakově postiženými. My je neznáme, takže jsme pracovali s principy muzikofiletiky. Tím, že se v kruhu vzájemně propojujeme společnou hrou, zažíváme společný rytmus. To jsou intenzivní momenty, kdy kruh cítí sounáležitost a rovnováhu. Jsme vlastně průvodci cestou rytmu. Je to hudebně prožitkový program, který není zaměřen na umělecký hudební výkon, ale na prožitek účastníků. Je to velmi důležitý faktor, umět se aktivně zapojit. Máme tady i takovou zajímavost, kterou je skupina neslyšících bubeníků „Tiché rytmy“. Sice neslyší, ale bubnují. Rytmus vnímají celým tělem, myslela jsme si, že se orientují jen z vnímání vibrací, ale z praxe jsem pochopila, že hodně napodobují můj pohyb při bubnování. Během dílen se věnujeme pochopení rytmu, jeho tvoření. Tito bubeníci hrají na velký skupinový buben, šamanské bubny a djembe.
