Radost i nostalgie. Nový Jičín slavil dvacet let od basketbalového titulu

Bývalí basketbalisté Nového Jičína a fanoušci si v sobotu připomněli dvacet let od historického mistrovského titulu. Sešli se na exhibici, aby zavzpomínali na úspěšné časy.

Časoměřiči zastavili čas, byť se hrálo, Josef Jelínek a Dušan Medvecký stříleli ze stran, Petr Welsch si navlékl bundu v barvách dresů soupeřů, aby je zmátl...
Přesto tým Mistrů minutu před koncem ne a ne stav otočit. Až se pod košem prosadil Jaroslav Kovář a zajistil svému mužstvu výhru 68:67. „To nebylo vůbec plánované,“ smál se Kovář. „V koncovce nás nechali hrát, ale jsem rád, že to i dnes pro nás skončilo vítězně.“

Basketbalisté, kteří pro Nový Jičín vybojovali jediný mistrovský titul, se střetli s hráči, kteří za klub nastupovali v ostatních letech. Nejlepšími střelci byli Štěpán Reinberger s 19 body a Jaroslav Kovář s 18. Ostatně Kovář je novojičínskou legendou, jelikož za klub mezi elitou odehrál nejvíce zápasů (434) a nastřílel i největší počet bodů (6 175).

Z mistrovského celku dorazili Josef Jelínek, Pavel Klimeš, Jaroslav Kovář, Tomáš Krba, Petr Kuffa, Dušan Medvecký, David Panáček a Petr Welsch. Kvůli pracovním či rodinným povinnostem chyběli Goran Adžič, Martin Jelínek, Bojan Lapov, Levell Sanders a Shawn Simpson.

„Měli jsme tehdy výborný mančaft, složený z vynikajících hráčů, kterým to myslelo a uměli improvizovat,“ připomněl trenér mistrů Jiří Růžička. „Kdyby se náš tehdejší tým mohl porovnat s Nymburkem, tak by to s námi měl těžké.“

Mistři po 20 letech

 A v jaké formě se někdejší šampioni ukázali nyní? „Je vidět, že basket mají pořád v hlavách i v ruce, byť netrénují. Pořád jsou dobří,“ odpověděl Růžička.
„Když jsem vstoupil do haly, měl jsem husí kůži. Trochu se to tady změnilo, ale je to, jako bychom titul získali včera,“ řekl Jaroslav Kovář.

„Jako vždycky to bylo fantastické. Sami jsme se divili, kolik fandů přišlo. Patří jim dík, stejně jako organizátorům,“ řekl Petr Welsch, jenž si střihl i jednu sestavu s roztleskávačkami, které rovněž patřily k ligové elitě. „Všichni mi říkali, že to bylo hezké, ale vůbec jsem se s holkami nechytal.“

Pavel Klimeš od titulu basketbal pořádně nehrál. „Po něm jsem to zkoušel ještě půl roku, ale už jsem byl zdravotně odvařený,“ uvedl. Díky výborné střele měl přezdívku Pacička. „No, ruka je pořád dobrá, ale už na jiné věci než na basket.“

Dvacet let stará vzpomínka. Jaroslav Kovář (vlevo) s Dušanem Medveckým se zlatými medailemi po čtvrtém vítězném finálovém utkání na palubovce USK Praha.

Výběr ostatních hráčů, v němž nastoupili i Curtis Bobb a Robert Šarovič, vedl Zdeněk Hummel. „Naše taktika byla mít radost ze hry,“ podotkl Hummel. „Je bezvadné se takto sejít, protože s některými hráči se už třeba nikdy neuvidíte. Je mi smutno, že už tady ligový basket není, protože tady bylo vždy perfektní prostředí.“

Novojičínští nyní hrají první ligu, leč na postup mezi elitu nemyslí. „Závisí to na penězích a ty se shánějí těžce. Nadnárodní společnosti nemají zájem o regionální sport,“ povzdechl si šéf klubu Pavel Kelar.

„To, jak klub padl (v roce 2011 – pozn. red.), bylo pro mě velké zklamání. Jestli jsem něco v basketu sledoval, tak jak se daří Novém Jičínu. Je to srdeční záležitost,“ povzdechl si Pavel Klimeš.

Kašnu jsme museli prvně utěsnit, vzpomíná Jelínek

Vyhlášený střelec Josef Jelínek přesnými koši táhl novojičínské basketbalisty v roce 1999 za titulem. „Je to nostalgie. Vzpomínky mám pořád živé. Ta atmosféra tady byla úžasná. Nový Jičín byl jedním z mála menších měst, která se dostala do nejvyšší soutěže,“ řekl Jelínek, jenž během tří sezon za Mlékárnu Kunín, jak se novojičínský celek tehdy jmenoval, odehrál 122 zápasů, v nichž nastřílel 2 229 bodů.

Co tehdy o vašem titulu rozhodlo?
Měli jsme vynikající zázemí. Všechno si sedlo. Byli tady hráči, kteří měli zkušenosti, reprezentovali. A výborně nás doplnily zahraniční posily – hlavně rozehrávač Ell Sanders a pod košem Bojan Lapov. Úžasně do sestavy zapadli. Do té doby jsme jako jediní vyhráli celé play off bez porážky 10:0 (čtvrtfinále a semifinále se hrálo na tři výhry, finále na čtyři – pozn. red.). Město má být právem na co hrdé a i hráči to tak cítí, a proto se sem rádi vracejí. Na Nový Jičín nedám dopustit.

Vzpomínáte, jak jste se po titulu koupal v kašně na náměstí?
Byl to ale velký problém. Museli jsme mluvit se starostkou města, protože kašna byla děravá. Tři dny před posledním finálovým zápasem jsme zařizovali její opravu, aby tam mohla být voda. A pak jsem se v ní oblečený vykoupal.

To byla nějaká sázka?
Spíše nadsázka. Řekl jsem klukům, že jestli získáme titul, tak se budu na náměstí koupat v kašně. A oni se toho chytili...

Novojičínští byli zvyklí hrát o medaile. A když nesehnali dostatek peněz, raději ligu opustili. Není to škoda?
Je, ale je to otázka nabídky a poptávky. Abyste uspěli, musíte mít zázemí. Nejen halu, ale hlavně ekonomické podmínky. Tenkrát bylo v novojičínském klubu vše, aby se přiblížil těm nejlepším. A hráči sem rádi šli. To je nyní případ Nymburka.

Jenže v nejvyšší domácí soutěži se už hraje jen o druhé místo...
Dokud se nenajde někdo, kdo dá dohromady nejméně devět kvalitních hráčů, tým, který bude schopný Nymburku konkurovat, anebo Nymburští nebudou mít tolik peněz, tak se nic nezmění.

Zahrajete si ještě někdy basketbal?
Aktivně ne, tu potřebu už nemám. Ale na základní škole v Brně (kde je ředitelem – pozn. red.) vedu přípravku a učím tělocvik.