Archivářka Hana Šustková.

Archivářka Hana Šustková. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Přišli ze šichty a vyrazili na pole, říká k minulosti Ostravanů archivářka

  • 3
Ostravsko jako region, který živily hlavně řemesla a zemědělství, si už dnes dokáže málokdo představit. Doby, než se Ostravsko změnilo v industriální centrum Moravy a Slezska, bude připomínat pobočka Národního zemědělského muzea, která má od roku 2019 fungovat v Dolní oblasti Vítkovice.

O tom, jak se žilo v Ostravě, než se proměnila v město železáren, dolů a těžkého průmyslu, jsme si povídali s Hanou Šustkovou ze soukromého archivu Vítkovice Machinery Group.

Jak se to slučuje s industriální tváří Ostravy, že tady možná překvapivě vznikne zemědělská expozice?
Zemědělství bylo prvním způsobem obživy lidí. Ostravsko nebylo průmyslové odjakživa, ale až od 19. století. Do té doby to bylo přirozeně poddanské město. Měšťané, kteří tady žili, zde vykonávali různá řemesla. Ostrava byla třeba proslulá svým soukenictvím. Každý měšťan měl ale ještě nějaký pozemek, který obdělával a měl dobytek, kravku, prasátka. Kus polnosti využíval pro sebe, byli to samozásobitelé a přebytky prodávali dál. Tak to fungovalo po celý středověk i novověk, typicky právě pro malá poddanská města. Velkoměšťané byli vážení, ale s kolegy z Prahy byly jejich příjmy samozřejmě nesrovnatelné.

Jak k této proměně od zemědělství k industrializaci došlo?
Na počátku 19.století pořád ještě existovala feudální společnost, existovalo panstvo a poddaní. Měšťané měli jistá privilegia, třeba ta, která se vztahovala k vodnímu právu, což se týkalo zejména užívání řeky Ostravice. Když se založily železárny, tak to bylo právě u Ostravice, protože vodu potřebovaly jako svůj energetický zdroj. Bylo důležité s místními měšťany domluvit, jak vodu užívat, protože mohla pak v řece chybět a byl by ohrožen chod ostravských mlýnů. Na druhou stranu zase měšťanům plynuly od železáren výhodné peníze. Hledaly se zdroje tak, aby město mohlo existovat.

Tento proces byl ale poměrně pozvolný. Byla tady nějaká inspirace v cizině?
Jednalo se o postupný přerod od stavovské k občanské společnosti, nešlo o žádnou revoluci ze dne na den. Rakousko-Uhersko si vzalo příklad z Anglie a Belgie, což byly dvě nejvíce industrializované mocnosti světa 19.století. Dlouho vedle sebe koexistovali řemeslníci, tkalcovští mistři se svými tovaryši a učni vedle textilních továren, které vznikaly v nedalekém Frýdku a Místku. Nějakou dobu to fungovalo, ale čím více fabriky vydělávaly, tím byly efektivnější, rychlejší a kvalitnější, takže mistři se postupně museli přizpůsobit.

Jak se stali ze samostatných zemědělců a řemeslníků průmysloví podnikatelé?
Mistři byli většinou velkoměšťané a k velkoměšťanským domům patřily vždy polnosti. Jak se Ostrava rozvíjela, měšťané své pozemky prodávali anebo pronajímali. Bylo třeba stavět více domů pro dělníky, rozšiřovat fabriky. Zisk přinášel rozvoj obchodu, už ne stará živnost. Z tovaryšů se postupem času stávaly námezdní síly v průmyslu. Trvalo, než se dostali z bludného kruhu, k tomu napomáhalo i vzdělání, jak se rozšiřovalo školství.

Jak to tedy vypadalo konkrétně v době založení Vítkovických železáren? Byl rok 1828, žilo v nich na 200 duší, najednou se tady začali stahovat specialisté z Vídně, začali vyměřovat a stavět, první část továrny zprovoznili o dva roky později. Přijeli odborníci z Británie nebo Belgie. Dělníci se rekrutovali z místních, druhých a třetích synů rolníků, kteří neměli šanci zdědit půdu, ale také z druhých a třetích synů měšťanů, kteří neměli šanci zdědit řemeslo. Byl to dobrý způsob, jak získat zaměstnání, a jak se fabrika rozrůstala, tak místní zdroje vyschly, kolem roku 1850. Vítkovice se rozrostly na největší železárny v monarchii. Jak se rozvíjely železárny, tak šlo kupředu i dolování uhlí.

Určitě tomu hodně napomohl rozvoj dopravy, třeba železnice.
Důležité slovo měla rozvíjející se železnice, významná nejen pro přepravu osob a zboží, ale také pro přepravu informací. Bylo nutné propojit jednotlivé kouty monarchie a upevnit její soudržnost. I když Rakousko nebylo vnímáno jako pokrokové, tak bylo první zemí na kontinentě, která začala stavět železnici. Moderní, parní, podle britského vzoru. Pro železnici byly potřeba koleje, nikdo je moc neuměl vyrábět, kujné železo se vyrábělo draze a neefektivně, dovozní cla byla drahá. Nezbylo než je vyrábět doma a ve velkém. Proto Rothschild usiloval hned od počátku o Vítkovice. Olomoucké arcibiskupství mu ale firmu nechtělo odprodat, protože byl Žid, báli se také o zlikvidování hutí ve Frýdlantu. Nakonec v roce 1843 Vítkovice prodali.

V čem vidíte přínos zřízení pobočky Národního zemědělského muzea v Ostravě?
Ostrava je dlouhodobě symbolem těžkého průmyslu. Je však třeba si uvědomit, že není stará 200 let, ale že tady lidé žili už před šesti sty lety a nějak se potřebovali uživit. Je třeba, aby se na to nezapomnělo. Centrum už je k nepoznání, žádné stopy po zemědělství tam nenajdete. Ale když si vezmete okrajové části jako Petřkovice, Lhotka, všude jsou zahrádky, v Přívoze je malý stateček na točně, kolem Odry, za řekou. Spousta lidí, kteří denně přicházeli za prací do Ostravy, mělo své hospodářství. Dělali na něm, když přišli ze šichty, orali a byli to takzvaní kovozemědělci.