Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

V sedle koně už lidé nevidí vozíčkářku, ale krásnou dívku

  9:31aktualizováno  9:31
Do bludovické farmy Bludička míří za zvířaty nejen postižení, ale i děti. „Připomínáme lidem, jak ještě nedávno vypadal běžný život na venkově,“ říká majitelka farmy Gabriela Žitníková.

„Vozíčkáři se celý svůj život dívají na lidi zezdola, z podřízené polohy. Na koni je to najednou naopak, nejsou to oni, kdo jsou dole, ale ti ostatní. To je pro jejich psychiku velmi důležité,“ říká Gabriela Žitníková. | foto: Jan Smekal, MF DNES

Farma Bludička, kterou najdete v Bludovicích u Nového Jičína, není jen tak obyčejnou farmou. Už deset let funguje jako místo, kam může chodit široká veřejnost. Děti, aby poznaly, jak to kdysi chodilo na venkově, školáci, aby se seznámili s domácími zvířaty, a v neposlední řadě postižení, pro něž je pobyt na farmě určitou formou terapie. Duší Bludičky, jak se zároveň jmenuje občanské sdružení, které při farmě funguje, je Gabriela Žitníková.

„Vše začalo v mém dětství, kdy tady hospodařil děda s mým tátou a já jsem tu trávila každý víkend a každé prázdniny a poznávala jsem na vlastní kůži život na venkově,“ vzpomíná na začátku rozhovoru Žitníková.

Jak se vlastně stalo, že místo běžné farmy máte farmu, která je otevřená postiženým, dětem i dospělým?
Dětství strávené s dědou a tatínkem na farmě mne nasměrovalo ke studiu střední a posléze vysoké zemědělské školy. Po studiích jsem nějakou dobu cestovala, ale pak jsme se sem s manželem vrátili a začali plánovat, co dále. Odmalička jsme tady chovali koně a celou dobu se kolem nich pohybovaly místní děti, které chtěly jezdit. Na přelomu let 1999 a 2000 tak vznikl jezdecký oddíl Bludička pro děti ve věku mezi 10 až 15 lety. V roce 2006 ale jeho činnost skončila a já jsem se znovu rozhodovala, kudy jít dále. Tehdy se na nás obrátili z denního stacionáře Archa z Hranic, kde pečují o postižené dospělé osoby, že hledají statek, kam by se svými klienty mohli chodit za zvířaty a nějakou formou pro ně najít způsob, jak se dále rozvíjet.

Fotogalerie

Tím to tedy celé začalo?
Byl to obrovský impulz, po prvních setkáních jsem zjistila, že je to cesta, kam bych se mohla vydat a která by mne naplňovala a obohacovala. Tehdy začali přicházet nejen lidé z Archy, ale třeba můj spolužák, který po úrazu v dětství zůstal na vozíku, a díky tomu, že byla spuštěna bezbariérová doprava z Nového Jičína, sem mohl poprvé přijet na návštěvu. Do toho se začali objevovat i mí přátelé s malými dětmi, že chtějí, aby jejich děti viděly domácí zvířata, protože to byla doba, kdy domácí zvířata začala z venkova postupně mizet. Další shodou okolností se ozývaly učitelky ze škol, jestli bychom nemohli udělat výchovný program pro školní děti. To vše se nějak propojilo a s manželem jsme si řekli, že to je cesta otevřít naši farmu těmto programům pro širší veřejnost. K tomu se připojil impulz našich přátel, abychom založili občanské sdružení, protože sami bychom neufinancovali některé věci jako nájezdové rampy, bezbariérové záchody a další potřebné věci, aby se zde návštěvníci mohli bezpečně pohybovat. Napsala jsem tehdy několik projektů a opravdu se nám podařilo peníze získat. Takže už se sem mohou lidé s kočárky, postižení na vozíku a další bez problémů dostat.

Když sem lidé z Archy přišli poprvé, už jste věděli, co s postiženými dělat? Nebo jste se od sebe postupně učili?
Vzájemně jsme se učili. Začátek byl hodně hektický. Pamatuji, jak jsme tady poprvé seděli s vedoucí centra Archa Markétou Tabačkovou a ona mi říkala: Já tady cítím pozitivní atmosféru, věřím, že to půjde. Poté začali chodit velmi intenzivně, skoro každý týden, já jsem v sobě objevila schopnost být s postiženými lidmi v naprosté přirozenosti. Asi je to tím, že jsme vyrůstali s postiženou sestřenicí, kterou si rodiče nechali doma, což v té době nebylo běžné. Naučili jsme se ji tak vnímat bez jakýchkoli předsudků. Postupně jsem si dodělala pedagogické vzdělání, abych mohla pracovat s dětmi, ale nejvíce mi dala vlastní zkušenost. Díky tomu dokážu věci připravit tak, aby byly bezpečné a přínosné pro všechny strany, pro děti, postižené i pro zvířata.

A jak vnímají terapii se zvířaty postižení? Co jim to přináší?
Když tady mám studenty na praxi, schválně se jich ptám, co je napadne jako první, když uvidí vozíčkáře. Někdo říká, že cítí lítost, jiný se ptá, co se mu mohlo stát. A já se jich ptám: a všimli jste si třeba, že ta vozíčkářka má krásné oči nebo krásné vlasy? Jezdila k nám například dívka, která na vozíčku zůstala po mozkové obrně. Když sedla na koně, už to najednou nebyla vozíčkářka, ale krásná dívka na koni. Tak ji vnímali lidé a ona konečně mohla prožívat svět jinak než se stigmatem vozíčkářky. A tak je to se všemi. Další věc je, že vozíčkáři se celý svůj život dívají na lidi zezdola, z podřízené polohy. Na koni je to najednou naopak, nejsou to oni, kdo jsou dole, ale ti ostatní. To je pro jejich psychiku velmi důležité. A to jsem nezmínila zdravotní dopady. Například, že páteř vozíčkářů při jízdě na koni zažívá prakticky stejné zatížení jako při chůzi, už to není ta postupná degenerace ze stálého sezení ve vozíčku.

Chodí sem i rodiny s dětmi. Co je u vás čeká?
Nechceme být žádný lunapark, aby sem lidé přišli jen se povozit na koních nebo se jen přišli na zvířata podívat. Takže když máme aktivity pro rodiče s dětmi, zapojujeme je do běžných činností, podle toho, jak to zvládnou. Mohou krmit králíky, hledat vajíčka v kurníku, vozit dřevo na kolečkách, zametat dvůr a další věci. Necháváme rodičům s dětmi čas, aby to mohli prožít spolu. A lidé se k nám vrací, dovedou své kamarády, už jim sami ukážou, co se může dělat, ostatní se brzy sami chytnou. To vlastní zapojení opravdu funguje. Protože dnešní svět je hodně založen na tom, že lidé někam přijdou a řeknou: Bavte mě. Já, když jsem tady vyrůstala, tak jsem musela být účastná na všech činnostech, co se tady na farmě děly. Nebylo to o tom, počkej, sedni si, já to udělám, ale uděláme to spolu. Dnes přiveze maminka dítě na příměstský tábor, dítě sama vysvléká, obléká, vytahuje mu věci z batůžku, a já jí musím říct, ať to dítě nechá, že to musí zvládnout samo, protože tady bude pracovat, bude součástí dění a nikdo nebude mít čas ho oblékat.

Pro dnešní mladou generaci začínají být cizí a neznámé věci, které byly ještě před dvaceti třiceti lety běžnou součástí života na vesnici. Pozorujete za ty roky, co tuto práci děláte, že se ta propast rozšiřuje?
Ano, když započítám práci v jezdeckém oddílu, tak to dělám skoro dvacet let. A vidím to zcela jasně. Dokonce když přijdou praktikanti ze zemědělské školy, tak neví, co je seno a co je sláma, z čeho se dělají. A jejich učitelé to ani neví, že to jejich studenti neznají, protože si myslí, že je to samozřejmé. Ale jak může mladá generace vědět, že se suší seno, protože dnes se tráva seká sekačkou a oni ani neví, že ta tráva může vyrůst. Vesnice se proměnily, například zahrady na vesnicích. Už tam nejsou ovocné sady, ale bazény, grilovací altánky a trampolíny. O zvířatech vůbec nemluvím. Dnes zoologické zahrady zavádějí koutky s domácími zvířaty, což bylo dříve nemyslitelné. Kdysi se jezdilo do zoo za exotickými zvířaty, králíky, prasata a krávy měli lidé doma. Souvisí to i s tím, že venkov už v jistém smyslu dlouho zažívá něco, čemu se říká imigrační krize.

Co tím myslíte?
Tradiční venkovský život se vytrácí i kvůli tomu, že se na vesnice stěhují lidé z města. A najednou jim vadí, že v noci štěká pes, že ovcím nebo kravám zvoní zvonce, že někde smrdí hnojiště. Stěžují si na úřadech a místní lidé jim musí ustupovat.

A vám práce v Bludičce dává co?
Našla jsem práci, která mne naplňuje. Vyhovuje to i mé představě o farmaření, která nebyla o tom, jen nějaké zvíře odchovat a prodat. Vzájemná vazba s lidmi, kteří sem chodí, mi pak pomohla překonat i různé krize a chvíle, kdy to bylo těžké, náročné a vyčerpávající. Nejhorší byl rok 2009, kdy do Bludovic přišly povodně a kdy jsme mysleli, že naši činnost budeme muset ukončit. Měli jsme velké osobní i finanční problémy, celý region byl kvůli škodám, které voda napáchala, hodně pochmurný a smutný. Přitom my jsme závislí na dobré atmosféře, protože lidé k nám většinou jezdí spravit si náladu. Ale naši příznivci stáli při nás i v těchto těžkých chvílích a říkali, že naše práce má smysl, ať to nevzdáváme, a to nám velmi pomohlo.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Vizualizace stadionu Bazaly po plánované přestavbě.
Za 200 milionů Ostrava přestaví Bazaly pro mladé talentované fotbalisty

Jediné krajské město, v němž není fotbalová akademie, je Ostrava. Má ji mít v roce 2019 na Bazalech. Přestavba legendárního stadionu, který nevyhovuje...  celý článek

Frýdecko-místecký primátor Michal Pobucký.
Tři primátoři stojí před soudem s obžalobou za laciný prodej pozemků

Prodej osmnácti pozemků v roce 2009 přivedl před soud osm někdejších radních magistrátu ve Frýdku-Místku. Státní zástupce míní, že půdu prodali pod cenou...  celý článek

Ctirad Sára (vpravo) v současnosti spolupracuje s mnoha lidmi z různých oborů....
Nápad vyrábět motýlky ze dřeva byla trefa. U lidí jsou stále populárnější

Je libo módní doplněk vyrobený ze sudu, v němž desítky let zrálo víno? Nebo ze střechy africké školy? I takové věci vyrábějí ve firmě BeWooden v místní části...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.