Když nedávno zavítal na Měsíc autorského čtení do Ostravy, kam poslední dobou zajížděl čím dál častěji na mimořádné koncerty, byl obklopen svými skalními přáteli z dob dávné minulosti. Na jevišti v Divadle 12 vystoupil s maskou šaška, do rytmu si vyhrával rolničkami. Podle vzpomínek svých přátel, které Oldřich Janota vzápětí potvrdil, hrál v novodobé historii Ostravy poprvé na Stodolní ulici v roce 2003.
„Bylo to v klubu Boomerang, který dnes už neexistuje, hrál jsem tam takové to své best of,“ usmívá se lišácky Janota. Není to ovšem tak úplně pravda, protože jeho návštěvy Ostravy coby hráče s kapelou Mozart K začaly už daleko dříve. Také Boomerang s tím ovšem souvisí, protože svého času byla jeho dramaturgem Zlata Holušová, známá dnes zejména coby ředitelka Colours Of Ostrava.
S Janotou ji ovšem pojí přátelství už od dob pověstných Folkových kolotočů v Ostravě-Porubě. Janotova vzpomínka na první vystoupení v Ostravě je nejprve velmi matná, pak se ale zostřuje.
Vynořil se král československého folku
„Pamatuji si takové to antické průčelí vstupu do sálu. Právě tam tehdy začínal svou hvězdnou kariéru Jarek Nohavica. Napřed tam pracoval jen coby pomocník štábu. Pak vystoupil a strhla se úplná lavina. ‚Když mě brali za vojáka/stříhali mě dohola/já vypadal jsem jako blbec/jak i všichni dokola-la-la-la/jak i všichni dokola…‘ Iva Bittová se o tom tehdy velmi pochvalně vyjádřila, že to jsou písničky od srdce. Vynořil se úžasný fenomén, král československého folku, který najednou všechny shodil. Jaromír je ze dne na den všechny sesadil. Právě tou svou srdeční charismatičností,“ popisuje Janota slavný okamžik.
Z dobových pramenů a z lokálního zpravodaje se lze dočíst ovšem i další zajímavé podrobnosti. Svědčí mimo jiné i o názorovém střetu mezi samotnými folkaři. Například ohledně písničky Malý Bobeš. „Při vystoupení na ostravském Folkovém kolotoči ušel Malý Bobeš jen o vlásek zdrcující kritice, kterou na něj do festivalového věstníku chystal tehdy debutující Jarek Nohavica spolu s brněnským novinářem Kravkou. Píseň je popudila jako intelektuálský blábol. Já naopak trpěl podivnými pocity z písní Blues o velkých prdelích a Racek, bílý ambasador, které jsem z Nohavicova vystoupení jako jediné zaslechl,“ popsal Janota.
Z koncertu nám většina lidí utekla
„Karmická odplata mě čekala o půl roku později na ostravských kolejích VŠB, kde jsem hrál před Jaromírem Nohavicou v první polovině. Takové pohrdání a nenávist, jaké se zračilo v očích něžných dívek zaplňujících první řady, jsem ještě nezažil. Naprosto zmaten jsem se nakonec zachránil útěkem do šatny. Když jsem po přestávce uslyšel poprvé Nohavicovy hity o Martině a heřmánku, Jakubovi a braní za vojáka, když jsem viděl pohlcující žár, který se objevil v očích přítomných dívek, došlo i mně velice rychle, že jsem na Kolotoči propásl korunovaci krále českého folku,“ nechal se slyšet Oldřich Janota už v 80. letech. Díky kontaktům se Zlatou Holušovou se dostal jak do školní výuky, tak na Colours of Ostrava. A opět proslul svým svérázným přístupem.
Oldřich JanotaZnámý písničkář, narozen v roce 1949 v Plzni, vystudoval fakultu žurnalistiky, ale jako novinář se neživil. Pracoval jako poštovní doručovatel, noční hlídač, topič. V roce 1966 začal hrát na kytaru, aby se přidal k nastupující folkové vlně. V 80. letech založil kapelu Mozartovy koule, přejmenovanou na Mozart K. Vystupuje i jako básník, píše břitké fejetony. Vydal například soubor povídek Neslyšící děti, nejnověji pak Pověsti z božího lesa (2019). |
„Zlata Holušová mě párkrát pozvala k sobě do třídy na gymnázium, kde učila. Abych žákům něco zahrál a vysvětlil. Byly to pěkné akce. Pak jsem se jí vnutil, když jsem ji napsal: Zlatko, vzpomínáš, co kdybychom my zahráli na Colours? Z protekce a neprávem jsme se vloudili,“ usmívá se Janota.
Koncert se konal v evangelickém kostele u Husova sadu. „V Červeném kostele a bylo na něm plno. Jenže polovina lidí odešla v jeho půlce, další třetina před jeho koncem. Zůstalo jen torzo, kamarád Honza Hasík a ještě pár diváků. Ostatní si určitě říkali: Ten Janota se fakt zbláznil. Byla to prostě jiná hudba, ne osvědčené hity, ale mariánské písně. Tři zpěvačky, klarinet a kytara. Na začátku byl přitom kostel narvaný, lidé čekali, že to bude jeden z nejlepších koncertů, ale tu máš, čerte, kropáč, jak se říká,“ směje se písničkář.
S Ostravou či jejím fenoménem se ovšem setkal daleko dříve, ještě ve škamnech základní školy. „Ostrava, tak to bylo ocelové srdce republiky. Takto si to aspoň já pamatuju, jak jsem se to poprvé dozvěděl na základní škole ve Hviezdoslavově ulici na Břevnově. V učebnicích k tomu byly i stylové kresby, krásné šachetní věže. Má to svou silnou symboliku, jednak je to logo, ono ocelové srdce republiky, a jednak ty grafické symboly. Ať je to těžní věž, anebo dýmající komín, to se vryje do paměti, i když se o to člověk nezajímá,“ konstatuje vážně.
