Padesát let své existence letos slaví pěvecký sbor Ondrášek, který působí při ZUŠ v Novém Jičíně. A že má co slavit. Za poslední čtvrt století objel sbor skoro celý svět, a kam přijede, tak všude sklízí potlesk a nadšené ohlasy.
V rámci kulatého výročí jej čeká řada jubilejních koncertů jako například i společné koncerty s Janáčkovou filharmonií Ostrava. O životě sboru jsme si povídali s jeho uměleckým vedoucím a sbormistrem Josefem Zajíčkem.
Pro vás oslavy sboru znamenají také malé výročí. V jeho čele stojíte už 25 let. Jak jste se k tomu vlastně dostal?
Sám jsem v sedmdesátých letech v Ondrášku zpíval ještě pod vedením profesora Václava Ptáčka. Ve svých 28 letech jsem pak pověsil na hřebíček svou kariéru vojenského muzikanta a stěhoval jsem se z jihočeského Tábora zpátky na Moravu k rodičům. Bylo to možná štěstí nebo náhoda, že jsem potkal profesora Ptáčka, který mi říkal, že by si už potřeboval odpočinout, jestli bych do toho nešel místo něj. Já jsem mu na to trochu naivně kývl a stalo se mi to osudem na dalších 25 let.
Všichni členové sboru jsou žáky ZUŠ Nový Jičín?
Ano, od těch pětiletých až po ty nejstarší vysokoškoláky jsou všichni z naší zušky, zde nacházíme ideální podmínky. Navíc nejsem na práci s dětmi sám, s těmi nejmladšími mi už léta pomáhá kolegyně Míša Sedoníková, donedávna Glogarová, která je také mojí odchovankyní, takže náhled na muziku a na způsob výuky máme totožný. Máme rovněž dva báječné klavíristy, Marušku Válkovou a Dušana Bruse, kteří jsou zárukou kvalitního klavírního doprovodu. A s organizací zájezdů a dalším milionem věcí pomáhá Sdružení přátel sboru Ondrášek s prezidentkou Svaťkou Lenartovou.
Mezi dětmi, kterým je pět a kterým je dvacet let, je značný rozdíl. Mění se podle toho i repertoár jednotlivých oddělení sboru?
Přirozeně. Logicky nebudou dvacetiletí zpívat to, co pětiletí. Mladší děti máme rozdělené do tří přípravných oddělení. Ti nejmladší jsou Hrášci, pěti až sedmiletí. Čerpají z písniček říkadlového typu, které jsou snadno zapamatovatelné, a s hudbou se seznamují hravou formou. Starší děti, od druhé do čtvrté třídy, zpívají v Rarášku a ty už čerpají z lidových a umělých písniček, často jsou to právě skladbičky Václava Ptáčka. Na zpěváky v třetím přípravném oddělení, Kulihrášky, už jsou kladeny vyšší nároky. Seznamují se s dvojhlasem, trojhlasem, přivoní si i k starší muzice baroka a klasicismu. V koncertním sboru Ondrášek jsou pak děti od osmé třídy do maturity. Za šest let ve sboru projdou vším, od gregoriánského chorálu až po moderní trendy. Rozdíly jsou tedy nejen v repertoáru, v jeho náročnosti. Je to i o barvě hlasu, jinak zní děti v osmi letech, jinak zní dívky v šestnácti. A komorní sbor Ondrášek, to jsou převážně vysokoškoláci, pěvecky často na profesionální úrovni, problém je v tom, že většina dojíždí na školy a už se nemůžeme spolu tak intenzivně scházet.
Říkal jste, že se s věkem mění barva hlasu. Mění se i zvuk sboru tím, jak se postupem let mění jeho členové?
Tím, že posledních pětadvacet let vedu sbor a jeho hlasovou výchovu, není ta změna výrazná. Spíše se mění v interpretační oblasti. Některé věci jsme před 15 lety dělali trochu jinak než dnes, to je ale dáno tím, že se člověk muzikantsky vyvíjí. Ale co se týká barvy a zvuku, myslím, že Ondrášek je dobře identifikovatelný mezi ostatními sbory. Často přijedou lidé, co nás několik let neslyšeli, a říkají: „To je ono, to je to krásné, na co se vždy těšíme.“ Ano, Ondrášek má svou vlastní dobře rozpoznatelnou barvu a zvuk.
Z jak širokého repertoáru je sbor schopný vybírat?
Naši sboristé mají permanentně v hlavách asi dvouhodinový program světské a duchovní hudby. Rovněž děti znají velkou šíři lidových písní a jejich úprav či děl našich klasiků, kteří psali na folklorní inspirace. Na koncertech určených mladému publiku zpíváme výběr gospelů, spirituálů, taneční hudby, populární hudby i jazzu. Takže naše děti nosí v hlavách až čtyři hodiny hudby, které jsou schopny během krátké doby kvalitně interpretovat. Kromě toho každý rok studujeme nový repertoár, který pak na koncertech kombinujeme s repertoárem starším.
To znamená i pořádný kus práce a přípravy. Jak často se musí členové sboru scházet?
Zkoušky jsou dvakrát týdně, to je minimum. Kromě toho soboty, neděle koncerty. Koncem léta jezdíme na týdenní soustředění, před festivaly či soutěžemi míváme víkendová soustředění. Sbor se tak vidí během roku zhruba stokrát, to znamená průměrně každý třetí den.
Zpívali jste v celé Evropě, v Asii, v Americe i v Jižní Africe... Jak se vám to podařilo?
Předrevoluční Ondrášek měl tu smůlu, že měl šanci dostat se maximálně do zemí socialistického tábora, případně do Itálie, která byla pro české komunisty ještě přijatelná. Já jsem přišel do sboru v roce 1992, kdy se prakticky změnila historie. Hned druhý rok po mém příchodu jsme jeli do Spolkové republiky Německo a potom to šlo ráz naráz, Anglie, Řecko, Japonsko, Jihoafrická republika a další země. Nikdo nám nic nezakazoval, a když jsme zjistili, že jsou nám nakloněny škola i město a na podporu kultury se dají získat různé granty, tak jsme toho využili.
A jak dopadá Ondrášek ve světové konfrontaci?
Myslím, že velice dobře. Kdybych měl připomenout jen ocenění za poslední období, tak před dvěma měsíci jsme z Bratislavy, z mezinárodního festivalu adventní a vánoční hudby, přivezli hlavní cenu Grand Prix. V září 2016 komorní sbor uspěl na festivalu v Lotyšsku, kde byla silná konkurence pobaltských sborů, které jsou ve sborovém zpěvu považovány za světovou špičku. Vyzpíval si zde cenu za nejlépe provedenou povinnou skladbu. Před prázdninami v červnu 2016 koncertoval sbor Ondrášek v Norsku na prestižním mezinárodním festivalu Edvarda Griega v Bergenu, kde získal od poroty druhou cenu v kategorii folklor a třetí cenu v kategorii duchovní hudby. I přípravným sborům se daří. Kulihrášek si vyzpíval na celorepublikové přehlídce sborů základních uměleckých škol v Litomyšli Zlaté pásmo. A tak bych mohl pokračovat dále.
Letos vás čeká série koncertů v rámci oslav vašeho padesátého výročí. Budou to i dva koncerty s Janáčkovou filharmonií Ostrava. Je pro vás běžné vystupovat s filharmoniky?
Není to běžné, je to pro nás velký svátek. Rozhodli jsme se tak na základě zkušeností z festivalu v Českém Krumlově, kam nás pozval spřátelený sbor Medvíďata. Spolu s českobudějovickou filharmonií jsme si zazpívali překrásné dílo Karla Jenkinse The Armed Man. Je to asi hodinová mše, která nás nesmírně zaujala. Požádali jsme Janáčkovu filharmonii, jestli s námi toto dílo nenastuduje. Do toho nám přijedou pomoci další tři sbory, kromě Medvíďat z Českého Krumlova to budou sbory Motýli a Kvítek. Na jevišti tak bude 250 zpěváků a 50členný orchestr. Jestli to vše klapne, bude to velká hudební lahůdka.
