„Opavskou Vest pocket revue“ představili její autoři publiku v roce 1933. „V české divadelní historii obecně není k dispozici takto propracovaný a rozsáhlý autorský text inspirovaný Osvobozeným divadlem,“ uvedl Jiří Knapík. Kompletní a kritickou edici nálezu právě vydal Ústav historických věd Slezské univerzity.
Divadelní hra Kaolin a Majolika byla až dosud neznámá?
Ano, zůstala zcela zapomenutá. Po premiéře v roce 1933 v tisku ohlasy téměř nenajdeme. Naposledy se o ní zmínil zhruba o tři roky později ve Slezském sborníku ředitel tehdejšího Zemského muzea v Opavě Karel Černohorský v příspěvku o Rudolfu Kristianovi, jednom z jejích autorů. Připomínku jeho výtvarné kariéry zahajoval tím, že poprvé se s jeho jménem setkal na plakátech, které v roce 1933 zvaly na tuto hru. Druhý autor Josef Heller, který psal později pod literárním pseudonymem Zdeněk Jerman, hru v roce 1944 zmínil na předsádce jedné ze svých knih. Od té doby jde o ztracenou záležitost.
Jak se ji podařilo znovu najít?
Loni na jaře jsem se začal zabývat Zdeňkem Jermanem s cílem připomenout jej Opavanům v krátkém medailonu. Čtvrt roku jsem hledal různé zdroje a v jednom biografickém slovníku z 80. let jsem našel poznámku, že heslo o Jermanovi vzniklo s pomocí jeho syna. Pokusil jsem se jej najít a oslovit. Díky vyhledávači jsem získal několik tipů, z nichž jeden se shodoval s Jermanovým někdejším bydlištěm v Praze. Pan Heller byl mým zájmem potěšen i překvapen zároveň.
Sešli jste se?
Loni v červnu jsme měli schůzku, seděli jsme u něj na terase a povídali si o všem možném. Zjistil jsem, že Jerman si celý život vedl osobní archiv, včetně fotografií. Napadlo mě zeptat se i na hru Kaolin a Majolika, o které jsem měl jen pár zmínek, a pan Heller zašel do obýváku a přinesl zaknihovaný strojopis, originál této hry. Myslel jsem, že omdlím. Kromě strojopisu byly součástí i originální akvarely scén od Rudolfa Kristiana a perokresby pro diapozitivy Josefa Molína, které se promítaly jako jeden meziobraz. Vzadu byla ještě informace o schválení hry opavským policejním ředitelstvím – včetně úředního kolku. Scénář obsahoval i založené volné listy s rukopisem, který dobře dokládá, jak se záměr autorů vyvíjel.
Proč je objev hry výjimečný?
Divadelní hra Kaolin a Majolika se odehrává v Opavě a osobitým způsobem čerpá z poetiky pražského Osvobozeného divadla. Z hlediska opavského divadelnictví jde o úplně novou dimenzi. Tehdy v „kamenném“ divadle hrál německý soubor, z Ostravy a Olomouce jezdily české soubory a samozřejmě zde byli ochotníci, čeští i němečtí, ti ale hráli národní klasiku nebo komedie. Toto je autorská avantgardní hra, která ukazuje, že v Opavě byli mladí lidé s dobrým rozhledem, kteří moderní umění vstřebávali i autorsky.
O čem pojednává?
Děj sám o sobě je podružný, podstatné jsou gagy, dialogy a narážky. Autoři parodovali opavské maloměsto roku 1933, komentují dobové aktuality, společenský život, opavské podniky. Titulními postavami jsou usedlý Kaolin a emancipovaná Majolika, mladí snoubenci, kteří plánují společnou budoucnost. Když Majolika po hádce zmizí, všichni ji hledají. Na scénu vstupují dva komici Aspoň Gips a Sotva Beton, jejichž role ztvárnili autoři hry, a jejich slovní hříčky a nahrávky po vzoru Voskovce a Wericha táhnou celý děj. Hráli pro opavské české publikum, premiéra se konala 13. září 1933 v sokolském kině Kosmos na Ratibořské ulici, repríza 1. října ve Velkých Hošticích. O příznivém přijetí publikem psal hlučínský týdeník Náš Domov.
Reflektovali i tehdejší dobu a sílící napětí mezi Čechy a Němci?
Jsou tam třeba parodované německé písničky, nejde však o paušální odmítnutí němectví, cílí spíše na rodící se nacismus. Doba byla hodně turbulentní. V září 1933 byly zakázány německé nacionalistické strany a předseda DNSAP Rudolf Jung žil v Opavě, takže to v převážně německém městě hodně rezonovalo.
Proč je hra unikátní i v republikovém kontextu?
Heller s Kristianem hru sami napsali, zrežírovali a hráli hlavní role. Nazvali ji porcelánovou anekdotou. Hra Kaolin a Majolika dokládá potenciál zapomenuté generace opavských umělců narozených mezi lety 1910–1912, kteří v Opavě působili v době studií a poté se už domů nevrátili. Ukazuje na živou přítomnost moderního umění v Opavě a je jediným dokladem autorského avantgardního divadla spjatého s Opavou.
Navíc je unikátní v tom, že v české divadelní historii obecně není k dispozici žádný další takto propracovaný a rozsáhlý autorský text inspirovaný Osvobozeným divadlem. Mnoho studentů tehdy ve svých rodištích Voskovce a Wericha napodobovali, šlo však jen o krátké výstupy. Toto je dosud neznámá divadelní hra o šesti obrazech a čtyřech meziobrazech, je provedená zajímavě inscenačně.
Co se dá bližšího říct o jejích autorech?
Oba pocházeli z národně cítících českých rodin a byli absolventi českého gymnázia v Opavě. Hellerovi pocházeli od Nymburku. Otec Josefa Hellera přišel do Opavy kolem roku 1900 a v Ostrožné roku 1911 otevřel první české květinářství, maminka byla z Kylešovic. Rudolf Kristian se narodil do rodiny zřízence opavské psychiatrie. Jeho tatínek pocházel z Dolních Životic, bydleli přímo v areálu sanatoria a Kristian se tímto prostředím asi inspiroval i v karikaturách.
Ke vzniku hry si přizvali ještě dalšího spolužáka, Josefa Molína. Jeho rodina pocházela z Krásna, respektive Místku, od šesti let žil v Opavě. Jeho tatínek byl obchodníkem, měli velkoobchod s čajem a lihovinami. Mimochodem, Molín po roce 1945 až do začátku 80. let, kdy zemřel, kreslil do Dikobrazu. Autoři ještě přizvali básníka Karla Vlčka z Kateřinek.
Jak přišli k tak silné inspiraci Osvobozeným divadlem?
Všichni tři studovali v Praze práva a Osvobozené divadlo navštěvovali. Heller tam hrál dokonce v komparzu, našel jsem v jeho archivu snímky, kde je zachycený ve hře Golem z roku 1931. Fotku měl i s věnováním osobností z divadla. Měli tak možnost důvěrněji poznat i zákulisí.
Je reálné, že by se hra opět dostala na divadelní prkna?
Potenciál tady je a už jsem zkoušel sondovat třeba u ředitele Slezského divadla Ilji Racka, který pro to má pochopení. Ale není to hra pro velké divadlo, spíše komorní prostor. Také je tu otázka obsahu, protože hra reflektuje a paroduje situaci v Opavě v roce 1933. Řešením by bylo udělat na podkladu scénáře satiru na opavské maloměsto roku 2020. Znamenalo by to ale takových pětačtyřicet procent nové autorské úpravy. Bylo by to zajímavé, opavské divadelnictví nemá podobnou hru a myslím, že publikum by její návrat do Slezska ocenilo.
