Ostrava je ve všeobecném povědomí vnímána už jeden a půl století jako centrum hornictví a těžkého průmyslu. Historik Martin Jemelka ale přichází s netradiční představou s Ostravou jako místem, kde vzkvétal spiritismus. V knize Víra a nevíra ve stínu továrních komínů, jejímž spoluautorem je Jakub Štofaník, se do hloubky věnuje náboženskému životu meziválečného průmyslového dělnictva v českých zemích.
Vaše práce se zabývá otázkami víry v řadách průmyslového dělnictva na Ostravsku, ale i v jiných lokalitách. Proč jste se nad tímto tématem v dnešní spíše ateistické době považoval za nutné pozastavit?
Jsem přesvědčen, že konečnost a nekonečnost lidského života, hodnota lidské práce, úsilí o sociální spravedlnost, volání po sociálním smíru nebo otázky spjaté se společenskou rolí náboženství nejsou zdaleka vyřešeny. Jako každá kniha o minulosti je i tato práce do určité míry polemikou se současností. A to i s představou české společnosti jako společnosti důsledně sekularizované.
Proč se vlastně zabýváte dělnictvem?
Kniha je věnována kdysi nejpočetnější sociální skupině či třídě českých zemí a mnoha evropských zemí – dělnictvu. To už dnes v podstatě jako socioprofesní skupina neexistuje, přinejmenším nominálně. Stačí se podívat do pracovní inzerce, kde pozice dělníků vystřídali technikové a manažeři výroby.
Tématem náboženství jste se začal zabývat již od počátku studií kolem dělnických kolonií. Kde a jak se začal utvářet váš vztah k této oblasti?
Prvním pamětníkem, kterého jsem v roce 2003 „zpovídal“ v rámci rodící se knihy Lidé z kolonií vyprávějí své dějiny, byl bratranec mého prastrýce Emila Vitáska z Pustkovce, pan Milík Gaj. Strýc mě taktně upozornil, že pochází z tradiční komunistické rodiny. Jako univerzitní nedonošenec s čerstvým diplomem v kapse jsem si představoval bůhvíco. Milík Gaj nakonec vstoupil do mého života, otevřel mně cestu k dělnické každodennosti a přesvědčil mě, že v ní hrálo náboženství nesmírně důležitou roli, ať už v praktikované, nebo jen matrikové podobě. Jako fetiš, formalita, nebo jako hluboký vztah k osobnímu Bohu.
Uvádíte, že jste měl předobraz v tom, že dělnictvo v prvorepublikové Ostravě žilo bez víry. Kde tento předsudek vznikl? Vaše publikace je jeho opakem?
Pamatujete si poslední dvacetikorunovou bankovku z normalizační éry? Na líci Žižkova busta, na rubu dobová kresba s Žižkou v čele vojsk. Ale před Žižkou kráčí kněz se sluneční monstrancí na žerdi. Jako pionýrovi mně nešlo na rozum, co je to na té tyči, proč byl Hus kněz, husité se pořád modlili, a přitom byli předobrazem komunistické strany. Ty dětské pochybnosti mě neopustily ani během vysokoškolských studií, kdy jsem stále častěji pochyboval o marxistické představě třídně a ideově uvědomělého ateistického dělnictva.
I moje babička Marie mně vykládala o ostravských stranících, kteří za normalizace jezdili v neděli na bohoslužby do Klimkovic nebo Velké Polomi. Během výzkumů dělnictva vzala pro mě tato marxistická interpretace ateistického dělnictva rychle za své. Pochopil jsem, že je to s lidskou vírou a nevírou mnohem komplikovanější, zvláště v dělnickém prostředí s jeho latentním sociálním napětím a každodenními výzvami.
Zabýváte se i dalšími městy se silným dělnickým zázemím, jako je Kladno, Zlín, Jablonec nad Nisou. Do jaké míry v nich lze najít společné oblasti zájmu?
Města byla vybrána po zralé úvaze, aby mezi nimi neexistovaly jen dvoustranné vazby, ale rovnou jakási síť vazeb. Kladno a Ostrava jsou tradiční průmyslová města 19. století s převahou těžkého průmyslu, Jablonec a Zlín naopak exportně orientovaná města s velmi specifickými výrobními a ekonomickými podmínkami v dominantním lehkém průmyslu. Důležitou roli hrály i jazykové a národnostní poměry – Němci v Jablonci, Poláci v Ostravě, Češi ve všech městech. Klíčem k volbě těchto měst byla i jejich role na mapě meziválečných náboženských kultur – Kladno bylo centrem bezvěrectví, Ostrava spiritismu a Církve československé, baťovský Zlín byl misijní destinací pro všechny církve a Jablonec byl bránou do českých zemí Armádě spásy, adventistům i německé Jednotě bratrské.
A docházelo mezi nimi a Ostravou k nějakým konkrétním společenským kontaktům?
Mezi všemi lokalitami panovala čilá výměna informací, zkušeností i lidského kapitálu, jak by se dnes možná řeklo. Stačí se podívat na ohlasy kladenských poválečných sociálních nepokojů a meziválečného stávkového hnutí na Ostravsku. Nezapomínejme, že Kladno bylo kolébkou komunistické strany, Ostrava zase baštou sociální demokracie a Jablonec s Libercem centry německých parlamentních stran. Ve Zlíně panovaly specifické poměry ve všech směrech. Ostrava dostala překvapivě přednost před Zlínem, když se salesiáni koncem 20. let usazovali v českých zemích. V tomto výčtu bych mohl pokračovat.
Martin JemelkaRodák z Ostravy Martin Jemelka (nar. 1979) působí v Masarykově ústavu a Archivu AV ČR. Zabývá se moderními hospodářskými, sociálními a náboženskými dějinami, dějinami průmyslových měst a každodennosti. České odborné a laické veřejnosti je znám především jako autor a spoluautor deseti knih o dělnictvu, dělnických koloniích a koncernu Baťa. Věnuje se rovněž hudební publicistice a byl odborným poradcem dvoudílného televizního filmu Dukla 61 (2018). |
Podle jakého klíče a jaké metody jste se publikaci rozhodli uspořádat?
Kniha je vedle mého úvodu a závěru v podstatě rozdělena do tří oddílů. První oddíl je věnován institucím – městům, náboženským společnostem a subjektům politického a veřejného života. Druhý oddíl je nejobsáhlejší a jeho tématem je náboženská praxe v dělnickém prostředí. Zkušenost s válkou, poválečná náboženská revoluce, přestupové hnutí, specifické pastorační poměry v průmyslových městech, jejich duchovní a náboženská infrastruktura, školství, role žen a generací a nakonec i různých sekt a náboženských skupinek – to jsou témata druhého dílu publikace. Poslední část je dílem Jakuba Štofaníka a je věnována takzvané sociální otázce, tedy angažování náboženských společností v sociální oblasti, a to v nejširším smyslu slova.
Mimo jiné se věnujete i spiritismu, který je nyní spíše záležitostí nadšenců...
Spiritismus je obdivuhodný sociální a náboženský fenomén. Na Ostravsku byl v první polovině dvacátého století obzvláště rozšířený a rozhodně nelze tvrdit, že by dnes zcela vymizel. Je přítomen, jen ve skryté a neveřejné podobě. Právě spiritismus, jemuž jsem věnoval i několik dílčích studií, je fenoménem, na němž lze dobře demonstrovat specifika náboženského života dělnického prostředí. Na mysli mám jak kritické odmítání tradičních náboženských institucí a vytváření vlastních paranáboženských struktur, tak touhu po sociálním smíru a absolutní rovnosti. Pozoruhodné je vnitřní napětí ve spiritismu mezi sektářským křesťanským spiritismem a agnostickým scientistickým spiritismem, který se prezentoval spíše jako věda než víra.
Knihu vymezujete léty první republiky, tedy 1918 až 1938, proč?
Na to lze odpovědět jednoduše a jednoznačně. Ačkoliv náboženské a konfesní právo Rakouska-Uherska patřilo v Evropě před první světovou válkou k nejliberálnějším, byla to právě meziválečná éra, kdy velmi tolerantní konfesní poměry a neustálé přetřásání otázky nikdy nerealizované odluky státu a církví vedly k vytvoření velmi konkurenčního prostředí. V něm se střetávaly náboženské i nenáboženské ideologie, náboženské společnosti a skupiny soupeřily o duše dělníků. Ti si mohli vybírat z pestré názorové palety církví a jejich infrastruktury a služeb.
Rozhodli jsme se používat pro tyto poměry marketingová označení a přirovnání. Jsem přesvědčen, že tomu tak bylo. Zvláště v sociálně a ekonomicky napjatých letech poválečné hospodářské krize a Velké hospodářské krize sehrávala náboženská infrastruktura a portfolio nabízených služeb naprosto zásadní roli v rozhodování dělníků mezi konkrétní církevní příslušností, nebo jejím odmítnutím.
Náboženské cítění se utváří po několik generací. Do jaké míry jste tento rys mohli ve svém badatelském úsilí zohlednit?
Role žen a generací je v náboženském životě neodmyslitelná. Ostatně, dodnes se na tom mnoho nezměnilo. Děti, vdané ženy, vdovy, senioři byli patrně těmi nejaktivnějšími aktéry náboženského života. Například mezigenerační předávání náboženské zkušenosti a vzdělání jsou bez jejich angažování nepředstavitelné. Ve druhém táboře naopak stáli muži produktivního věku, pro něž bylo odmítání náboženské praxe rozšířenou součástí osobní a kolektivní identity. Často však jen dočasně. Ambicí knihy proto bylo také rehabilitovat roli žen a seniorů v dělnickém prostředí.
Vidíte dnes díky vazbě dělník a víra v novém světle premisu „Modli se a pracuj“?
Přiznám se, že benediktinské heslo „Ora et labora“ mě během výzkumu a práce na knize nenapadlo. Pokud se ovšem ptáte na vztah práce a náboženství, pak je to jedno z ústředních témat publikace. V knize se mu na institucionální úrovni věnoval kolega Jakub Štofaník, ať už na příkladu odborového hnutí, nebo vzdělávání duchovních v sociální problematice.
Snažil jsem se sledovat linii vztahu náboženské a socioprofesní struktury dělnické populace. Na silnější či naopak slabší religiozitu určitých profesí měla vliv řada okolností, například pracovní podmínky nebo míra politické organizovanosti. Horníci pracovali ve fatalističtějších pracovních podmínkách než jablonečtí sklářští dělníci. Krátkost lidského života si uvědomovali hmatatelněji než zaměstnanci Baťových závodů. Důležitou roli ovšem hrál věk, pohlaví, vzdělání a řada dalších faktorů.
Do jaké míry považujete svou práci za uzavřenou a co vás čeká?
Téma náboženského života průmyslového dělnictva mě pronásledovalo dobrých dvacet let. Jen tak se jej nezbavím a nevzdám. V nejbližší době mě bude zaměstnávat finále projektu věnovaného digitalizaci Masarykovy korespondence před rokem 1918, projekt online vzdělávání seniorů v historických vědách a také se vracím ke starším výzkumům firmy Baťa za první světové války.
