Pro básnířku Renatu Putzlacher se Ostrava v poslední době stala přestupní stanicí na železniční trase Český Těšín - Brno. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Ostravské stopy: Lipus ukázal jinou Ostravu, líčí básnířka Putzlacher

  • 0
Ostravská secese, silueta kostela navrženého vídeňským architektem nedaleko hlavního nádraží, ale také řada přátel z literárních i divadelních kruhů spojuje básnířku a překladatelku Renatu Putzlacher s Ostravou. Právě tato osobnost se stala další zpovídanou v seriálu Ostravské stopy.

Pochází z Českého Těšína a pracuje v Brně, takže Ostrava se jí stala už na více než dvacet let přestupní stanicí. „Narodila jsem se v Karviné, maminka se zřejmě rozhodla, že se narodím v Ráji (název čtvrti - pozn. aut.). Rodina ale bydlela v Českém Těšíně. Do Ostravy jsme jezdili pravidelně, zejména si však pamatuji na návštěvy polského konzulátu, když bylo zapotřebí obnovit naše pasy,“ líčí básnířka, jejíž matka pochází z Polska a otec měl od narození v Těšíně polské občanství.

„Zdědila jsem jej a s tím přišly i první návštěvy krajského města. Znala jsem tak zejména okolí Nové radnice, poté jsme šli nakupovat do Ostravanky nebo do Ostravice,“ vzpomíná. „Ostravu jsem poznala ještě za totáče jako šedivé město, jehož jsem se jako dítě bála.“

Po sametové revoluci před třiceti lety se ale situace změnila, město pookřálo a Renata Putzlacher byla zároveň přijata jako host ostravské literární scény.

Renata Putzlacher Buchtová

Básnířka, spisovatelka, překladatelka, publicistka, autorka písňových textů, divadelních adaptací a scénářů se narodila 15. června 1966 v Karviné.

Je polské národnosti a kořeny má v Českém Těšíně, nyní vyučuje polskou literaturu a překlad na Masarykově univerzitě v Brně.

K jejím častým spolupracovníkům patří zejména divadelní režisér Radovan Lipus, vytvořili spolu slavné dvojjazyčné představení Těšínské nebe uváděné v Těšínském divadle, kde Renata Putzlacher působila jako dramaturgyně polské scény.

Jako poslední titul zatím vydala v polštině napsanou kontemplativní sbírku básní Paměť. Typický motiv v jejím díle představuje hledání kořenů a pokus o zachycení toho, co už zmizelo, ale přesto je neustále přítomné v lidské paměti.

Mezi její přátele patřili nebo patří známé osobnosti, jako jsou básník Petr Hruška, spisovatel Jan Balabán, divadelní režisér Radovan Lipus a z hereček Alena Sasínová Polarczyk. „Vše dobré a pěkné přišlo v radostných devadesátých letech. Tehdy začala má zdejší kamarádství, literární harendy, setkání s Petrem Hruškou, s Honzou Balabánem, Jardou Žilou,“ říká Renata Putzlacher.

Důležitou roli hrála Fiducia

Zásadní pro ni bylo setkání s Radovanem Lipusem. „Přitom jsme měli pocit, že se známe od základky. Navíc jsme zjistili, že Radovan je starší jen o tři dny. Nikoho tak blízkého, navíc také narozeného v červnu, neznám. Zafungovalo to a vzniklo celorodinné přátelství,“ vysvětluje básnířka.

Režisér Radovan Lipus pro ni objevil právě tolik důležitý jiný rozměr někdejší komunistické bašty.

Černý pavouk, Fiducia, Dům knihy, festival Polské dny, Meltingpot na Colours of Ostrava, tady se Renata Putzlacher realizovala nejčastěji.

„Určitě velkou roli hraje Fiducia, protože jsem v ní vždy nakoupila nějaké knihy nebo kalendáře, slezské archiválie, staré pohlednice. Jak mě kluci nutili navštěvovat po literárních akcích různé místní pajzly, tak si pamatuji přesně na rok 2001 na divadelní představení, kde jsme se seznámili s Radovanem Lipusem, který chystal dokument Šumný Těšín. Byla jsem pro něj osobou, která mu poskytla materiály ohledně neexistující kavárny Avion, můj velký objev z dědečkovy staré pohlednice,“ líčí básnířka.

Za tři roky z toho bylo společné divadelní představení Těšínské nebe. „Setkání s Radovanem bylo opravdu hodně zásadní. Radovan si uvědomoval moje ambivalentní pocity. Ostravu jsem vnímala jako divoké, bouřlivé město, průmysl, hospody, harendy, a on jako kavárenský povaleč se rozhodl mi ji ukázat jinou. Jemu tak vděčím za to, že v době, kdy bydlel v Ostravě a my měli pracovní schůzku, pokaždé to byla nějaká jiná kavárna. On mi objevil Ostravu secesní a také Camilla Sitteho. Je to má milovaná architektura, takže díky němu jsem začala Ostravu vidět jinýma očima,“ přiznává Putzlacher.

Místo vzpomínání na zmizelé přátele

Do té doby to totiž bylo opačně. „Můj manžel vystudoval Vysokou školu báňskou a Ostrava pro mě byla průmyslové město s divnými zákoutími. Oči mi otevřel až ‚šumný‘ Lipus,“ vysvětluje.

Křest desky se záznamem představení Těšínského divadla Těšínské nebe v listopadu 2004. Renata Putzlacher společně (zleva) s Radovanem Lipusem, Jaromírem Nohavicou a Tomášem Kočkem.

Na Těšínském nebi se tehdy výrazně podílel i písničkář Jaromír Nohavica, který stejně jako Renata Putzlacher kdysi bydlel v Českém Těšíně.

„V 70. letech pracoval v knihovně, kterou jsem často navštěvovala. V roce 1993 jsem zaklepala na dveře jeho bytu. Přišla jsem za ním se svojí sbírkou Země buď - anebo a řekla jsem mu o nabídce polské televize - měla jsem přeložit jeho písně pro dokumentární film. Zaujala jej tehdy báseň Divertimento cieszyńskie, která začíná slovy Narodit se tu před sto lety. Chtěl polskou verzi zhudebnit, ale napsal českou verzi,“ říká Putzlacher.

Ostrava je pro ni dnes spíše místem vzpomínání na zmizelé přátele. Ať to byl třeba divadelní režisér Petr Nosálek z Divadla loutek, se kterým spolupracovala jako překladatelka na polských inscenacích, anebo nedávno zesnulý dramaturg Ladislav Slíva z Národního divadla moravskoslezského, její první divadelní ředitel.

I v polospánku pozná, že je doma. Ve svém regionu

„Více vzpomínám na ty, se kterými se už nesejdu. Třeba s Jardou Žilou, se kterým jsme se po čtení v Bielsko-Białe sešli náhodou na akci Protimluvu v Domě umění, a za rok už nebyl. Ostrava, to jsou pro mne různá místa a v každém vidím nějaké milé setkání s milým člověkem.“

Nyní víceméně město vnímá jen z projíždějícího vlaku. „V současnosti vyučuji v Brně na slavistice a nadále pendluji mezi Těšínem a Brnem. Ostrava je pro mě již tradiční přestupní stanicí. Tam a zpátky vždy čekám na věže kostela, který postavil architekt Camillo Sitte. V tom okamžiku vím, že tady začíná moje ‚doma‘. I když v Ostravě nemám žádné kořeny, kromě kamarádských,“ říká.

„Mohu být v polospánku, ale ve vlaku vždy poznám, kde začíná můj region, kam jedou mí studenti nebo známí. Stačí, že je slyším. A když se pak potkám s nimi v Brně nebo Praze, mluvíme spolu v nářečí. Je to naše indiánská řeč a naše vzácné okamžiky,“ pochvaluje si.