Do angažmá nastoupila v roce 1984, tedy v době, kdy divadlo ještě sídlilo v budově na tehdejším náměstí Lidových milicí, nyní Masarykově náměstí. Jako rodilá Ostravanka se tak vrátila domů.
Božena Homolková Rodačka z Ostravy vystudovala loutkoherectví na pražské DAMU. Jejím prvním angažmá bylo Malé divadlo v Českých Budějovicích. V Divadle loutek Ostrava působí od roku 1984. V současnosti ji diváci mohu vidět například v inscenacích Broučci, Čtyřlístek zasahuje, Mráček a Mračoň, O blýskavém prasátku, Středa nám chutná anebo Jak šlo vejce na vandr. |
„Po absolutoriu na DAMU v roce 1980 jsem nastoupila do Malého divadla v Českých Budějovicích a po čtyřech letech do Divadla loutek v Ostravě, které v té době patřilo mezi nejlepší javajkářská divadla (s loutkami ovládanými spodovými hůlkami - pozn. red.). Jak bravurně ovládali nejen tento typ loutky mí starší kolegové, to bylo obdivuhodné. Vzpomenu alespoň na Marušku Kočkovou, Dušana Fellera, Jirku Volkmera,“ říká Božena Homolková. „Javajka je má oblíbená loutka. Je mezi marionetou a maňáskem, dovede být sošná, ale i kontaktní, dovede sdělit všechno. Ne nadarmo se jí říká královská loutka.“
S Janem Kačerem se minula
Vztah k loutkám se u ní probudil už v dětství. „Když mi bylo čtrnáct let, začala jsem navštěvovat amatérský loutkářský soubor a loutky mě uchvátily. Ve čtvrťáku na gymnáziu jsem zjistila, že existuje škola, kde se ‚učí loutky‘, a bylo rozhodnuto. K loutkám mě přivedla má starší kamarádka, a přestože jsme občas v době generálek přicházely domů i v pozdějších hodinách, rodičům to problém nedělalo,“ vysvětluje sympatická dáma.
Zajímavostí je, že se Božena Homolková do Ostravy pracovně vrátila právě v době, kdy ji opouštěl jiný klasik českého divadla spjatý dlouhodobě s Ostravou - Jan Kačer. Ten mohl některé inscenace ve svém zdejším „nóbl vyhnanství“, jak sám říká, realizovat jen v Divadle loutek. „Přišla jsem v době, kdy už Jan Kačer v Ostravě nepůsobil, ale ještě se dohrávaly jeho inscenace. Pamatuji si jeho Zlatovlásku, ve které uplatnil nový režijní pohled na klasické téma.“
V současném Divadle loutek, tedy v jeho nové budově na Černé louce, se podílela na řadě inscenací. Přesto její nejzamilovanější je ta ze starého působiště podle klasické Karafiátovy pohádky.
Broučci jsou srdcovka
„Moje srdcovka jsou Broučci. Ještě stále jsou na našem repertoáru, přitom jsme se nedávno přeli s Toníčkem Šimelou, zda byli inscenováni v novém divadle, nebo ještě ve starém. To se ví, že to bylo ve starém. Režisér Zdeněk Havlíček je nastudoval ještě pro původní prostor Divadla loutek na Masarykově náměstí v roce 1999,“ říká loutkoherečka.
Původní budova vynikala i specifickým uspořádáním prostoru. Kdo to dovedl, uměl jej zahrnout i do dětské fantazie, neboť podlouhlý prostor hlediště vytvářel hluboký efekt magické perspektivy.
„Tato perspektiva pro mne byla nejgeniálněji využita v inscenaci Půjdem spolu do Betléma režiséra Petra Nosálka. Když se objevoval betlém (vyjížděl dopředu - pozn. aut.), srdce se zachvělo. Stejně tak při výstupu Židovek. A když se zpívalo Narodil se Kristus pán a Nesem vám noviny, to byla nádhera, to byla atmosféra Vánoc! Po představení za námi chodily kantorky, že takhle čitelně dětem nikdo vánoční svátky nevysvětlil,“ vzpomíná loutkoherečka.
Stesk po staré budově divadla
Od chvíle, kdy se Božena Homolková s původním místem loutkářské historie rozloučila, se do něj nepodívala. „Myslím, že by nás tam ani nepustili, protože patří bance. Ale všem se po staré budově stýská. V paměti mi utkvěla poslední rozlučka, kdy se na voze symbolicky převezly loutky, herci šli v maskách do nového působiště. Prvním představením v novém divadle byl Strakonický dudák v režii Vlastíka Pešky. Toho jsme zkoušeli v Napajedlích a pak v pavilonu na Černé louce, kde byla příšerná akustika. Bylo to dobrodružné,“ líčí žena.
Ostrava je pro Boženu Homolkovou stálým místem životního prostoru. Kromě práce ve městě nachází i vyžití ve volném čase. „Jezdíme na kole po cyklistických stezkách. Třeba se nám hodně líbilo na soutoku Olše a Odry, stezka kolem Ostravice je parádní nebo stezka kolem Odry směr Polanka. Když jsme bydleli v Porubě, chodili jsme s oblibou do restaurace Myslivna v místním lese. Byl tam i venkovní taneční parket. Tam, kde nyní stojí nemocnice a VŠB, bylo kukuřičné pole a to bylo ideální místo na pouštění draků. Na Farské zahradě u zámečku jsme v zimě sáňkovali a v létě se tam ozýval zpěv ptáků z voliéry,“ vzpomíná loutkoherečka, která své umění předávala i na ostravské konzervatoři.
Vnoučata novým „koníčkem“
„S manželem jsme vyráběli loutky, vymýšleli mechanismy, jak by to mělo vypadat a co by to mělo dělat. Tvořili jsme tým. Ale protože mi manžel zemřel a tým už nebyl, bylo těžké pokračovat na konzervatoři. Teď mi nahradili tento můj ‚koníček‘ hned koníčci čtyři, má vnoučata,“ směje se loutkoherečka, která nedá na Ostravu dopustit.
Návštěvy hned vodí na oblíbená místa. „Přijela mi kamarádka z Prahy, vytáhla jsem ji na Emu. Zrovna v té chvíli měla telefonát s dotazem, kde je. Odpověděla, že na dovolené v Ostravě, a v reakci na údiv vyfotografovala panorama, na které jsme se z haldy dívaly. Fotografii odeslala a do zprávy připsala: Tak tady teď jsem a je tu nádherně. To mě moc potěšilo,“ přiznává loutkoherečka. „A taky jsme navštívily Dolní oblast Vítkovic, ale i Hukvaldy, Štramberk, Příbor. Vše stojí za prohlídku a kamarádka byla z dovolené na Ostravsku unešená.“
