Duchovní otec Hudebního bazaru, který je nejdéle fungujícím klubem v Ostravě, je herec a hudebník Jiří Zahuta. Ten vyrůstal ve Slezské Ostravě a považuje ji za unikátní pro její přírodu. Mezi jeho oblíbená místa patří především zdejší lesy, ze kterých čerpá energii pro své nápady, jako je například oblíbený pořad Svobodné rádio Hudební bazar.
„Jsem reprezentantem skupiny vědců Svobodného rádia Hudební bazar. Máme různé hypotézy a projekty. Všechny naše nápady mají poukázat na lidi, co jsou dogmatičtí, a chceme například zavést 36hodinový pracovní den, protože osm hodin práce, osm hodin aktivního odpočinku a osm hodin spánku do 24 hodin prostě nevměstnáš,“ přibližuje s nadsázkou poetiku hudebního klubu.
Profil: Jiří Zahuta
|
Svobodné rádio Hudební bazar se za dobu své existence stalo už fenoménem a zatím poslední díl měl pořadové číslo 867. „Začali jsme na konci roku 1997, když jsme se přestěhovali z rohu Kostelní ulice do dnešního Hudebního světa na Havlíčkově nábřeží. Některé díly se ale výjimečně neuskutečnily. Třeba 666 pokračování se nekonalo, protože jsem měl chřipku.“
Klub zažil za svou historii několikeré stěhování někdy i přes půlku města, než se usadil na svém současném místě v Ostravě-Přívoze.
Underground se nehodí každému
„Nejprve se nacházel v Kostelní ulici v domě, který už nestojí. Byli jsme původně prodejna hudebních nástrojů a objekt patřil pod prádelny. Následně jsme šli na roh, přibyl nám stůl a dřez, ale pak nás pan domácí vyexpedoval do Hudebního světa. Potom jsme působili na Černé louce v dřevěné Lesance, kterou už také zbourali, a následovaly prostory naproti Parníku. Když byla někde v okolí ulomená větev na stromě, přišli si stěžovat k nám se slovy: Co to je tady za verbež, všichni půjdete z domu ven,“ usmívá se při vzpomínání Zahuta.
Upřesňuje, že nikdo z návštěvníků by nikdy žádný rozruch zbytečně nevyvolával, ale svět undergroundu a Hudebního bazaru se nehodil do krámu každému.
Za rok existence se klub opět stěhoval, tentokrát na Havlíčkovo nábřeží, kde zažil asi nejslavnější období. „Trvalo sice jenom tři roky, ale hodně lidí na nás vzpomíná a chlubí se s tím, že tam třeba ve čtrnácti pili pivo. Ale to jedině kvůli mé nepozornosti, protože já jsem si to hlídal. Je totiž třeba dodržovat pravidla,“ nekompromisně dodává jinak velmi pohodový padesátník a neopomene dodat, že i dnes vyznává zásady, které mohou ledaskomu připadat staromódní.
„Jsem takzvaný pravdoláskař, a když se tomu někdo vysmívá, tak mu řeknu jediné: A ty vyznáváš co? Lež a násilí? Až pak si totiž lidé uvědomí, co vlastně říkají.“
Povinná lítost po Břežněvově smrti
V polovině 90. let byla Ostrava podle Zahuty výjimečným místem. „Byla v ní výborná hippies atmosféra, kdy uzrála první generace lidí příliš nezatížená komunismem. Skoro ani nevěděli, co to je. Samozřejmě že jeho pozůstatky existovaly, protože čtyřicet let deformace je přeci jen dlouhá doba. Lidé byli zvyklí lhát, což je v jiných zemích nepřípustná norma, ale je těžké být hrdinou. Když zemřel Brežněv, tak jsme jako dělníci z Vítkovic šli ve štrúdlu pod dozorem na radnici. Výroba skončila o dvě hodiny dřív a na radnici jsme všichni podepsali, jak nám je líto, že umřel. Chtěl jsem se podepsat jako Kačer Donald, ale nakonec jsem si netroufl, protože tam samozřejmě stáli a dívali se na to, co píšeš.“
Rok 2000: Jiří Zahuta V Hudebním bazaru ještě na Havlíčkově nábřeží...
...a už v novém prostoru na Černé louce.
Útěchu nacházel Jiří Zahuta v rockové hudbě. „Už jako teenager jsem si nedokázal představit, že rock může být okrajový hudební žánr, ale dneska už jím vlastně je. Dnes je totiž v kurzu technická hudba a především příšerný pop. Za mého mládí to byly taky různé hrůzy, nicméně je hráli ještě hudebníci, co ovládali nástroje a uměli zpívat. O dnešních hvězdách už to nelze s jistotou říct.“
Ani komunismus ovšem krále ostravského klubového undergroundu nepřevychoval, pomohla mu příroda a rodné město. „Jsem rodák ze Slezské Ostravy. Šlonzok, jak se u nás říká. Mám to tam rád, je tam hezká příroda. Kdo byl někdy v ostravské zoologické zahradě, tak ví, že takto vypadá celá Slezská Ostrava až k Petřvaldu. Je to tak zvláštní krajina, že by ji mělo chránit UNESCO. Paradoxně každý les začíná sběrnou skládkou, přestože je to stejně daleko do lesa jako do sběrného dvoru. Jinak je tam ale pěkně, v terénu se dají najít třeba pozůstatky rybničních hrází. Pravděpodobně, než tam za posledních osmdesát let narostl prales, se tam mezi nimi pásl dobytek. Říká se tomu grapy, tedy rokle,“ popisuje zasvěceně.
Jiří Zahuta bydlí ve finském domku a denně chodí do lesů. Kdysi tady dokonce založil pobočku klubu nazvanou Hudební bazar Venkov. Příroda Slezské Ostravy ale podle něj v současnosti trpí velkou průmyslovou zátěží. „Bydlím v hornické kolonii a ovzduší je zde velmi špatné. Lidé, kteří jsou za tento vývoj zodpovědní, nemají o situaci páru. Domkaři rozhodně za znečištění ovzduší nemohou. Všechno jde ze strany od Mittalu, stačí se otočit směrem od Beskyd a zcela konkrétně každý může vidět, co se děje. Smrdí tady síra a také železo jde cítit ve vzduchu,“ dodává na závěr k současné Ostravě Jiří Zahuta.
