Jen šmouha po nebi, román spisovatele Ivana Binara vydaný loni v nakladatelství Torst patrně zapříčinil fakt, že byl tento vlídný vypravěč pozván na nedávný Měsíc autorského čtení v ostravském Klubu Atlantik.
Ostrava pro něj, rodáka z Boskovic, byla klíčovým místem v 60. a 70. letech, veselým i smutným, protože byl jedním z natvrdo odsouzených v absurdním procesu kolem Divadla Waterloo a parodie Syn pluku. Po propuštění z vězení jej následně StB vyhnala z Československa.
Ivan Binar
|
„Cítím se jako Evropan, ale je pravda, že v Ostravě jsem zažil všechny nejdůležitější okamžiky svého života. Jen doufám, že tady neumřu. Mám chalupu nedaleko Fulneku a při té příležitosti se tady do Ostravy dostanu tak jednou za rok. Zamiloval jsem se tady, oženil a zplodil dvě děti,“ říká usměvavý sedmdesátník na zahrádce klubu.
Podle Ivana Binara se každá životní zkušenost v díle autora, ať chce nebo nechce, zrcadlí, nemusí to být nápadné a je to tak i lepší.
„Pět měsíců jsem si v Ostravě odseděl ve vazbě, napsal jsem o tom knížku Rekonstrukce. Kouzelné na tom bylo, že jsem ze svého bytu na Husově náměstí viděl na radniční hodiny, když mě šoupli do vazby, tak jsem viděl na ty samé hodiny, ale z druhé strany,“ vypravuje Ivan Binar.
Potíže s tehdejším režimem přišly ale kupodivu až v roce 1971, kdy už se inkriminovaná parodie na okupaci Syn pluku vlastně nehrála.
„Čtyři jsme šli do kriminálu“
„Moji přátelé napsali parafrázi na Syna pluku jako muzikál, já v tom účinkoval. Zato nás potom zavřeli, osm nás odsoudili, čtyři jsme šli do kriminálu. Já dostal rok, pět měsíců ve vazbě a zbytek, sedm měsíců, jsem si odseděl na Borech,“ popisuje Binar osudné události.
Syn pluku měl přitom veliký úspěch u publika, protože byl reakcí na vstup vojsk Varšavské smlouvy na území Československa 21. srpna 1968.
Spisovatel Ivan Binar.
„Syn pluku byl inspirován povinnou četbou. Od nás to byla parodie na 21. srpen 1968. Byli jsme hloupí a mladí, byl to náš postoj k okupaci. Vše bylo v klidu, a to i tehdy, když prezident Husák v roce 1969 prohlásil: Tak dost, s těmi umělci musíme zatočit!“
Problémovým se Binarovi a jeho kamarádům z Divadélka Waterloo stalo až soukromé představení v dnes již zatopené oblasti, kde nyní stojí Slezská Harta. Na akci se ocitl také udavač a produkce písní ze Syna pluku byla fatální.
„Celá ta doba byla neuvěřitelná. Komunisti potřebovali mít klid, udělali proces, aby ostatní zastrašili. Působil jsem v časopisu Tramp, to si myslím, je skutečný důvod, proč mě odsoudili.“
Divadlo Pod okapem bývalo v klubu Atlantik na Fifejdách
Ivan Binar se dostal do Ostravy v roce 1959, kdy přišel studovat Pedagogický institut.
„Ostrava byla hrozně fajn, protože tady byla malá divadélka, měli jsme třeba soubor Pod okapem, tam jsme se hodně vyžívali, měli jsme kontakty na Český rozhlas, takže se nám tady žilo krásně. Vždycky jsme šli přes náměstí Svatého Milice (míněno je dřívější Masarykovo náměstí s pověstnou sochou komunistického milicionáře – pozn. autora) na Černou louku nebo do Divadla Hudby,“ líčí Ivan Binar rozkvět tehdejší Ostravy. Téměř všechen volný čas trávili v divadle.
„Divadlo Pod okapem tehdy bylo v klubu Atlantik, který sídlil na Fifejdách. Chodili jsme do hospody ke Slunku, do Baníku, pili jsme vodku a rumajzla a bylo nám hej. Naši kamarádi byli Bezručáci jako Honza Kačer, Rosťa Volf, výtvarník Luboš Hrůza, byli starší, profíci a naši patroni.“
Z pohledu spisovatele je také zajímavé jeho srovnání 60. let s dobou normalizace. Projevilo se to především na přístupu státní cenzury.
„V 60. letech byla cenzura přímočará, když se předložil text, tak tam cenzor dal razítko nebo ne. Řekl: To vyškrtáte a můžete hrát. Kdežto v době normalizace byla zpětná cenzura, a to už měl autor strach vůbec něco napsat. Takové měkké násilí je strašně špatné, neteče krev, ale všichni jsou tlačeni dolů a nezrodí se myšlenka. Dá se to dnes jen těžko vylíčit, když vidím filmy, které se v současnosti o komunismu točí, jako že to byla legrace. Není to pravda,“ upozorňuje Ivan Binar.
Komunistická mašinerie už je v propasti minulosti, ale co podle Ivana Binara dodnes charakterizuje Ostravu? „Uhlí, důležité jsou Vítkovice, aby byly zachovány, sice skanzen, ale pěkný. Když myslím na Ostravu, pořád vidím vysoké pece nebo těžní věže,“ dodává známý spisovatel.
